Odpočívala jsem na terase naší chalupy, když ke mně přiletěla. Začala jsem ji krmit a ona mi za to nosila neuvěřitelné dárky.

Bylo krásné ráno, a já s kávou v ruce lenošila na terase před chalupou. Děti ještě spaly. Na terase hned vedle mě stála velká tabule, na které si děti rády kreslily.

Křídy ležely rozházené po stole, zejména žlutá křída zářila na dálku. Najednou přistála na okraji terasy straka. Dívala se na mě, na stůl, zase na mě. Nehýbala jsem se a pozorovala ji taky.

Opeřená zlodějka

Dodala si odvahu, přelétla na stůl, chytla žlutou křídu do zobáku a letěla s ní pryč. Smála jsem se tomu. Napadlo mě, že na tu opeřenou zlodějku přichystám léčku.

Běžela jsem do kuchyně, do misky nasypala trochu zrní a slunečnice, co jsme dávali andulkám, a vedle misky na stole jsem položila třpytivé sklíčko. Pak jsem zalezla do domu, kde jsem číhala za záclonou.

Lest zabrala

Sklíčko se lesklo, strace to neušlo. Viděla, že je vzduch čistý, tak přiletěla i se žlutou křídou. Položila ji na stůl a pustila se do ptačích pamlsků v misce. Když měla dost, chytla sklíčko a letěla. Fajn! Radovala jsem se. Žlutou křídu by děti postrádaly!

Jenže hned následující ráno straka přiletěla znovu. Neušlo mi, že má něco v zobáku. Koukala na mě upřeně, až jsem si říkala, že chce asi misku se zrním. Zvedla jsem se a přinesla ji. Straka přelétla na stůl, už jí bylo jedno, že jsem kousek od ní.

Pustila úlovek a dala se do žrádla. Když ho snědla, odletěla. Koukám, co to nechala na stole – byl to snubní prsten. Zlatý! „Ty zlodějko!“ křikla jsem za ní. Komu to asi sebrala? Na snubním prstenu sice bylo gravírování, ale již špatně čitelné.

Platila mi

Po poledni jsem vyrazila k místní hospodě, kde jsem hostinskému vylíčila, že jsem směnila se strakou misku zrní za prsten, tak kdyby se po něm někdo sháněl, může si ho vyzvednout u nás. Ještě ten den přiběhl jeden starousedlík, že je prsten jeho.

Zasmáli jsme se strace, které jsem dala přezdívku Julinka, a pán upaloval do hospody a z dálky volal, že mu prsten „čajzla“ Julinka! To jméno se ujalo. Další den Julinka na mou terasu přiletěla znovu!

Běžela jsem pro misku se zrním. Zase měla něco v zobáku. Tentokrát mi za zrní „zaplatila“ krásným zlatým náramkem. Jeho majitelku se mi ale dohledat nepodařilo, a tak je dodnes můj.

Soňa (61), Děčín