Od dětství jsem měla jasno, čím chci být. Sálovou sestrou! Nemocnice se ale pro mě během několika minut stala noční můrou.

Na rozdíl od spolužaček jsem měla od dětství jasno, čím chci v životě být. Po základní škole jsem šla na střední zdravotnickou školu. Pracovala jsem v nemocnici mnoho let.

V práci jsem si vytvořila okruh dobrých přátel a byla tam šťastná. Představa, že bych své pracovní místo opustila, byla pro mě nepředstavitelná. Ten den k nám přivezli vážný případ. Byl to vězeň, který spolykal nějaké předměty.

Bylo to tak akutní, že jsme hráli o každou vteřinu. Ochranka, která toho člověka přivezla, na operační sál nemohla. Nikdo z nás netušil, jakou sílu ten člověk má. To, co se rozpoutalo před operací, bylo pekelné.

Všichni, kdo jsme tam v tu chvíli byli, lékaři, sestry, zdravotní bratři, jsme toho šílence museli držet. Bylo nás na něj šest, všechny nás pokousal, poškrábal, pořezal tím, co rozbil. Trvalo nekonečně dlouho, než se toho člověka podařilo uspat.

Děsivé sny

Je neuvěřitelné, že jsme se po tom všem dokázali vybičovat k tomu, abychom se svědomitě vypořádali s operací. Po operaci, když adrenalin opadl, na mě ale ten příšerný zážitek dolehl.

Roztřásla se mi nejen kolena, ale cítila jsem závrať a podivné chvění celého těla. Třásly se mi i ruce. A nebyla jsem v tom sama. I náš zkušený chirurg, ač si držel svůj vyrovnaný výraz, byl rozladěný.

Netušila jsem tehdy, jak drtivě na mě tato událost může zapůsobit. Na mě, která jsem pracovala na sále tolik let a byla zvyklá na ledacos. Lidská psychika je zkrátka věc citlivá a nevyzpytatelná.

Nejprve se u mě dostavily nepříjemné sny, ze kterých jsem se probouzela zpocená a s bušícím srdcem. Do práce jsem se najednou netěšila.

Naopak, strachy jsem se ráno bála vstát z postele. Začalo mi tikat levé víčko a došlo to tak daleko, že se mi před vstupem do sálu podlomila kolena a já málem omdlela.

Prošla jsem sérií vyšetření. Nemohla jsem na konci uvěřit tomu, že za tím vším stojí podlomená psychika. Bylo mi doporučeno, ať si vezmu dovolenou. Poslechla jsem.

Změna prostředí

Jakmile jsem se ale vrátila do nemocnice, potíže se okamžitě vrátily. Začala jsem docházet na terapie a nakonec jsem se rozhodla, že z nemocnice odejdu. Známá u nás v ulici má malé květinářství a sháněla někoho na výpomoc. Tak jsem nastoupila k ní.

Začala jsem se zajímat o rostliny, kterým jsem do té doby vůbec nerozuměla. Svoji fobii z operačního sálu, jsem nakonec překonala, ale k práci sálové sestry jsem se už nevrátila. Jsem spokojená floristka, cítím se nyní vyrovnaná a klidná.

Alena (59), Praha