Po dlouhém dceřině přemlouvání jsem se rozhodla, že jí pořídím vysněnou kočku. Malou Ivu hlídala na každém kroku. Vzniklo mezi nimi silné pouto.

Ten den, kdy jsme s manželem dceři dali malé kotě, byla Iva šťastná. Pohled do těch dětských, rozzářených očí mě hladil po duši. Iva byla vůči koťátku velmi svědomitá. Pečovala o něj od první chvíle. Pojmenovala ho Majka. Já žila v tom, že kočky na jméno neslyší, ale tato na něj skutečně reagovala.

Každý den na ni čekala

Mezi dcerou a Majkou vzniklo silné pouto. Když byla Iva ve škole, Majka seděla celý den u okna a čekala, až ji uvidí přicházet domů. Dcera se vracela vždycky ve stejný čas, podle mě to kočka věděla, a tak když padla druhá hodina odpoledne, už ji vyhlížela.

Jakmile stála dcera v chodbě, kočka k ní běžela a radostně ji vítala, skoro jako pes. Když byla Iva nemocná, kočka u ní ležela. Podle toho, co zrovna dceru trápilo, si k danému místu lehla nebo je olizovala. Nikdy jsem nic takového neviděla.

Iva mi děkovala pokaždé, když jsem Majku pohladila. „Mami, ona tě má také ráda. Děkuju, že jsi mi ji dovolila,“ říkávala. Já jsem pracovala z domova, takže jsem měla přehled o tom, jak se kočka v době nepřítomnosti dcery chová.

Ten osudný den byla velmi neklidná už od odchodu dcery. Nevydržela chvíli sedět na místě. Vždy šla k oknu a pak nervózně odkráčela ke dveřím a zase zpět. To nikdy nedělala. Když byly dvě hodiny a dcera nikde, začala hlasitě mňoukat.

Ležela bez hnutí

Já jsem zbystřila, protože mě to donutilo, abych se podívala na hodiny. Rozhodla jsem se, že půjdu dceři naproti k autobusové zastávce, protože už měla být dávno doma. Majka mi ale proklouzla mezi dveřmi a vyběhla na ulici.

Krátkou chvíli šla se mnou, ale pak se zbrkle rozeběhla k silnici a skočila pod jedoucí auto. Když přejelo, Majka už jenom nehybně ležela na zemi. Zrovna přijel autobus, ze kterého vyšla Iva. Běžela ke mně a už zdálky volala, že jí jeden autobus ujel.

Viděla můj smutný pohled. Obě jsme se sklonily nad Majku. Byla mrtvá. Iva brečela jako snad ještě nikdy. Společně jsme ji zakopaly u nás na zahradě. Iva byla jako tělo bez duše. Šla a zavřela se u sebe v pokoji. Prosila mě, že chce být sama. Já to respektovala.

Vyšla až ráno a měla dobrou náladu. V ruce držela polštářek tak, jako kdyby na něm něco nesla. Pak promluvila na Majku. Pohladila jsem ji po vlasech a řekla jsem: „To přebolí, neboj se, mrzí mě to.“ Dcera se na mě podívala a řekla: „Majka se vrátila. Sedí tady na polštářku.“

Trochu mě tím vyděsila. Trvalo to celé týdny, než jsem zasáhla. Iva mluvila na kočku, která tam už nebyla, nalévala jí mlíčko, které ale skutečně mizelo.

Pomocí foťáku jsem chtěla dceři dokázat, že kočka nežije. Nestačila jsem se divit, když jsem se pak podívala na výsledné fotky polštáře. Byl na něm vidět obrys kočky. Spojení těch dvou přetrvalo i po smrti.

Klára S. (57), Rakovník