Byla jsem jen osamělá a těšilo mě, že si se mnou chce někdo psát. A on to opravdu uměl. Lichotil mi tak dlouho, až jsem mu uvěřila. Šlo ale jen o lži.

Dcery už měly své rodiny, stavovaly se většinou jen na nedělní oběd a já dlouhé večery trávila u televize nebo na počítači, který mi vnuci pořídili k narozeninám, abych prý byla v kontaktu se světem.

Zpočátku jsem s ním neuměla skoro vůbec zacházet. Jen díky tomu, že za mnou byli vnuci ochotní několikrát přijít a všechno mi trpělivě vysvětlit, jsem se postupně naučila posílat zprávy, prohlížet fotografie a používat sociální sítě.

Byla jsem na sebe docela pyšná. Netušila jsem, že právě ten počítač se nakonec stane nástrojem mé největší životní chyby a potupy.

Oslovil mě cizí muž

Jednoho večera jsem zase brouzdala na sítích. Chtěla jsem poslat vnukovi fotku koláče, který jsem upekla, a nalákat ho, aby se stavil, když mi zapípala zpráva. Ozval se mi cizí muž jménem Thomas. Na profilové fotografii byl šarmantní padesátník v uniformě.

Tvrdil, že je americký vojenský lékař na misi a že ho prostě zaujal můj profil. V daleké cizí zemi se prý cítí osamělý a omlouval se, pokud mě svou zprávou obtěžuje. Zpočátku jsem byla nedůvěřivá.

Napsala jsem mu, že anglicky skoro neumím, protože jsem se ji učila jen krátce po revoluci a nikdy ji pořádně nepoužívala. Začal proto používat překladač a jeho čeština, byť často velmi kostrbatá, mi připadala roztomilá.

A jeho zprávy byly plné něhy a zájmu. Zpětně nechápu, kam se poděl můj pud sebezáchovy a zdravý rozum. Ale celé to bylo tak krásné a příjemné, že jsem tomu nedokázala odolat.

Všimly si mého štěstí

Začali jsme si psát každý den. Thomas mi vyprávěl o hrůzách války, o své osamělosti a o tom, jak touží po klidném životě s hodnou ženou, jako jsem já. Věkový rozdíl prý vůbec neřeší.

Naopak tvrdil, že vždycky obdivoval starší ženy pro jejich zkušenosti a životní nadhled. Po měsíci intenzivního psaní jsem zjistila, že jsem se do toho virtuálního muže bezhlavě zamilovala.

Cítila jsem se znovu žádaná, mladší, a hlavně jsem měla s kým sdílet každodenní život. Thomas mě zahrnoval komplimenty, jaké jsem od svého zesnulého muže neslyšela celá desetiletí. Dcery si všimly, že jsem rozkvetla, ale pravdu jsem jim tajila.

Vymlouvala jsem se, že jsem začala cvičit jógu a chodit na dlouhé procházky. Ve skutečnosti jsem téměř nevytáhla nos z bytu a celé hodiny trávila jenom s tabletem v ruce. Můj život se v té době smrskl na jediné – čekání na zprávu od mé lásky.

Byl snaživý, to se musí uznat. Posílal mi fotografie a namlouval hlasové zprávy. Kupodivu mi vůbec nepřišlo zvláštní, že jsme si nikdy nezavolali přes video, přestože je to dnes úplně běžné.

Když jsem to jednou opatrně navrhla, vysvětlil mi, že kvůli bezpečnostním pravidlům a špatnému připojení to z místa, kde slouží, není možné. Vlastně se mi ulevilo. Sama jsem se před kameru příliš nehrnula.

Věděla jsem, že moje krása už dávno není, co bývala, a bála jsem se také jazykové bariéry. Dopisování a jeho hlas mi úplně stačily.

Náhlá změna

Nikomu jsem pochopitelně nic neřekla. Styděla jsem se přiznat, že v mém věku prožívám internetovou romanci. Vlastně že vůbec prožívám lásku! Pak ale přišel zvrat, který dnes dobře znám z televizních varování. Tehdy jsem však byla naprosto slepá.

Thomas mi napsal, že jeho mise končí a chce za mnou přijet do České republiky. Dokonce naznačil, že pokud budu souhlasit, rád by se mnou zůstal natrvalo. Narazil prý ale na vážný problém.

Potřeboval uhradit poplatky spojené s přepravou svých osobních věcí a dokumentů. Šlo o padesát tisíc korun. Slíbil mi, že až dorazí, vše mi okamžitě vrátí. Dokonce jsme si začali psát o tom, kde bychom mohli společně bydlet.

Neváhala jsem

Šla jsem do banky a peníze poslala na účet, který mi zadal. Tím to ale neskončilo. O týden později se prý zásilka zdržela cestou a bylo nutné zaplatit další poplatek.

Potom potřeboval peníze na cestovní dokumenty a nakonec na letenku, protože se údajně musel z místa mise dostat rychleji, než původně předpokládal. Dnes mi ty historky připadají směšně průhledné. Tehdy jsem ale neposílala peníze neznámému člověku.

V mé hlavě jsem pomáhala muži, kterého jsem milovala a který měl za pár týdnů stát u mých dveří. Během tří měsíců ze mě tímto způsobem dostal téměř čtyři sta tisíc korun.

Padly na to všechny moje celoživotní úspory, a když nestačily, vzala jsem si dokonce rychlou půjčku u nebankovní společnosti. Teprve když jsem mu napsala, že už nemám kde další peníze vzít, změnil tón. Najednou nebyl něžný ani trpělivý. Začal mi vyčítat, že ho nechávám na holičkách, a citově mě vydíral.

Profil zmizel

Jednoho dne jsem vstala a chtěla mu poslat zprávu, ale nešlo to. Jeho profil zmizel a číslo bylo nedostupné. Čekala jsem celý den. Potom druhý. Neozval se. Teprve tehdy mi definitivně spadly růžové brýle.

Šla jsem na policii a tam se dozvěděla, že jsem se zřejmě stala obětí takzvaného romantického podvodu. Seděla jsem na policejní stanici a chtěla se propadnout do země. Připadala jsem si stará, naivní a neskutečně hloupá.

Peníze jsou pryč a zbyl mi dluh, který budu z důchodu splácet ještě dlouho. Nejvíc mě ale bolí ponížení a vědomí, že city, které pro mě byly skutečné, byly na druhé straně jen divadlem.

Moje dcery dodnes netuší, proč najednou šetřím každou korunu a proč jsem si v důchodu našla brigádu s úklidem v supermarketu. Nedokázala jsem jim říct pravdu…

Stanislava B. (67), Most