Úplně náhodou jsem zapnula televizi a to, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Reportáž z nově otevřené restauraci zastihla mého muže v objetí cizí ženy!

Asi bych lhala, kdybych tvrdila, že moje manželství bylo šťastné. Možná by se dalo říct, že jsme žili celkem spokojeně. Víc v tom ale nebylo. Zvládli jsme vychovat jednoho syna a oba slušně vydělávali.

Na nějaké vyskakování v podobě vily a exotických dovolených to sice nebylo, ale měli jsme hezký byt a zánovní auto. Synovi jsme našetřili něco do začátku a sami se nemuseli nijak omezovat.

Hádky na denním pořádku

Po odchodu mého Adámka z domova jsem zažívala pocity, které jsou v časopisech pro ženy popisovány jako syndrom opuštěného hnízda. Najednou jsem se neměla o koho starat a také s kým se bavit. Manžel totiž chodil z práce až večer a moc toho nenamluvil.

Dosud mi to nevadilo, protože měl na dost věcí odlišné názory a tak jsem byla ráda, že mlčí. Třeba v politice jsme se neshodli vůbec. On pořád jen řval, že by všem sebral dávky.

A já zase, co by si počal, kdyby onemocněl a dostal invalidní důchod, z kterého by nezaplatil ani nájem? A co všechny samoživitelky, které žijí z ruky do pusy? Pěkně mě těmi svými radikálními názory štval, ale já si taky nenechala nic líbit. Možná proto, že lepší byla pořádně hlučná hádka, než stále to mrtvolné ticho.

Parádil se

On na mě vždycky vyjel. „Prosím tě, ženská, nepleť se do věcí, kterým nemůžeš rozumět!“ ťukal si na čelo, což mě naštvalo ještě víc. No, k žádnému kompromisu jsme nikdy nedospěli a ke shodě už vůbec ne. Ale nebyl tak zlý, jak se dělal.

V zaměstnání ho měli kolegové rádi a pár let před důchodem dokonce povýšil na šéfa oddělení. Byl na to náležitě pyšný! Na můj vkus až moc. „Martičko, musíme jít nakupovat. Tahle košile je nemoderní, nejsem přece žádný křupan!“ domlouval mi a já souhlasila.

Proč taky ne? Těšila jsem se, že i já si něco pořídím, ale to jsem se spletla. Nic mi hamoun nekoupil a sám táhl domů tři tašky hadrů! A pěkně drahých. Dokonce mě nepozval ani na moje oblíbené kafíčko se šlehačkou.

Z práce chodil čím dál později a byl tak unavený, že šel rovnou do sprchy. Už mu ani moje jídlo nechutnalo, prý musí držet dietu, aby neměl pupek. A také prý musí pracovat za dva!

Těšila jsem se na reportáž

No, brzy jsem se měla dozvědět, co tím myslel. V tu chvíli mě to ani ve snu nenapadlo. Jednou byl zase pryč a v kuchyni na stole chladla večeře.

Strčila jsem ji do mikrovlnky, abych jen otočila knoflíkem, až bude strkat klíč do zámku a šla se uvelebit na křeslo před televizi. Tentokrát jsem ale nepřepnula na jiný program, jak jsem jindy dělávala, ale sledovala jsem zprávy.

Ve městě totiž měli otvírat novou, hodně luxusní restauraci. Hodně se o tom mluvilo a někoho už kvůli nějakým podvodům dokonce zavřeli. Byla jsem zvědavá, co uvidím. Za chvíli už jsem koukala na krásný interiér nové restaurace s kavárnou.

Všude květiny a dřevo, v takovém tom severském stylu. „Moc hezké, tam bych se ráda také někdy podívala!“ pomyslela jsem si a dala nahlas zvuk. Zrovna ukazovali nabízené menu. Samé neobvyklé lahůdky. A v tom to přišlo.

V televizi jsem uviděla manžela

Záběr na první hosty! Zbystřila jsem, zda neuvidím někoho známého. Myslela jsem tím místní politiky a tak… U zadního stolu seděl pár, evidentně moc zamilovaný. Blonďatá slečna si pohrávala s dlouhými vlasy a pán ji hladil něžně po zádech.

V tom se záběr zvětšil a já s údivem poznala, co je to za pána. Proč mi byl povědomý? Byl to můj manžel a zrovna se chystal vášnivě políbit onu krasavici! Líbal ji, jako by jí dával umělé dýchání. Ona mu ovinula ruce kolem krku.

Za chvíli záběr zmizel a reportérka byla před dveřmi. Seděla jsem jako přikovaná u televize a ani nedýchala. Zdráhala jsem se uvěřit tomu, co jsem právě viděla. Měla jsem chuť mu sbalit kufry, než se vrátí domů, záletník.

Měla jsem chuť ho zabít a potom se přiznat. No i myšlenky na sebevraždu mi bleskly hlavou.

Během chvilky z něho byl žebrák

Vyndala jsem z ledničky lahev Becherovky a nalila si malou štamprličku. Ostrá chuť mi pomohla vzpamatovat se z šoku. Popadla jsem vkladní knížku, kreditní kartu a také album starých mincí, které manžel celý život sbíral a rozšiřoval tak sbírku po otci.

Vybrala jsem všechny peníze, založila nové konto a mince pod cenou prodala našemu rodinnému známému. Zavolala jsem mu, že to musí být hned, okamžitě! Byl nadšený a ani se na nic neptal. Určitě z hamižnosti, abych si to nerozmyslela.

Manžel se vrátil až o půlnoci. Prý bych nevěřila, co měl práce! „Ale věřila, opravdu ano. Jen ty mi nebudeš věřit, že jsi čerstvý žebrák. Kdo ví, zda tě ta tvoje blondýna bude ještě chtít?“ zeptala jsem se jakoby nic a on zůstal v úžasu s otevřenou pusou! Ten pohled byl k nezaplacení a moje pomsta taky!

Olina N. (59), Liberec