Vždycky jsem se sousedy vycházela. Do domku vedle nás se ale nastěhovaly paní Chytrá s paní Dokonalou.

Nikdy jsem neměla se sousedy problémy. Z jedné strany bydlela stará paní Anežka, které jsem občas nakoupila a pomohla upravit zahrádku, z druhé to byla mladá rodinka, která domek po prarodičích užívala jako chalupu na víkendy.

Byli to pohodoví lidé. Já bydlela v domku uprostřed se svým bratrem Vencou, který zůstal starým mládencem. Moje děti a vnoučata nežijí daleko, ale nejezdí za námi moc často.

S bratrem jsme si vždy žili spokojeně, byli jsme sehraná dvojka. Byl to poklidný život. Jenže pak stará paní Anežka v domku napravo zemřela. Byli jsme jí na pohřbu a jen letmo jsme si říkali, komu ten její domek asi připadne.

Noví sousedé

Nikdy jsme neviděli, že by za ní někdo přijel. Neměla snad příbuzné? Nebo na ni kašlali? Nikdy o nikom nemluvila, a my se raději neptali. Když zemřela, její dům byl dlouho na prodej.

Až po roce jej koupil nějaký chlap z Prahy. Když jsme se to dozvěděli, tušili jsme, že to nebude snadné mít za souseda Pražáka. Sám se do domku nenastěhoval, zabydlela se tu jeho matka se svou dcerou, které bylo nejméně čtyřicet.

Na první pohled to byly namyšlené primadony. Starší byla už v důchodu, přesto se strojila jako mladice. Mladší se také neustále natřásala v minisukních.

Návštěvy

Chovaly se k nám, jako bychom byli nevzdělaní hlupáci. Dávaly nám najevo, že ony jsou dámy z velkoměsta a my jsme sto let za opicemi.

Hned se pustily do rozsáhlé přestavby domu i zahrady. Hluk a prach z jejich staveniště nás obtěžoval od rána do večera i o víkendech. Ty dvě se neustále dohadovaly s řemeslníky.

Pochopila jsem, že často měnily své názory, a když řemeslníci udělali jednu práci, druhý den ji na přání těch dvou krasavic museli předělávat. Sotva bylo hotovo, začaly si naše sousedky zvát návštěvy.

Dělaly to beztak jenom proto, aby se předváděly, jak mají doma vše dokonalé. Nám vyprávěly přes plot, kdo významný k nim přijede – od primářů různých klinik až po ředitele velkých podniků.

Když jsme je k sobě jednou pozvali, měly plnou pusu nevyžádaných rad. A aby toho nebylo málo, stará se náhle zaměřila na mého bratra. Byla u nás pečená, vařená. Nevím proč, možná se jí zalíbil náš domek.

Kroutila se před bratrem jako mamba, vecpaná do legín o dvě čísla menších, v triku s obrovským výstřihem. Věčně otravovala, že potřebuje něco opravit.

Byla jsem bezradná, až mě na skvělý nápad přivedla dcera, která mě přijela navštívit. Zrovna se vrátila z dovolené a vyprávěla, že na hotelu byly štěnice…

Už neotravují

V tu chvíli mě to napadlo. „Můžeš to zopakovat venku, až půjdeš do auta, aby to slyšely sousedky?“ řekla jsem jí. Když jsem jí vysvětlila, jak se věci mají, začala se smát.

Před domem to zopakovala několikrát, a drbala se přitom všude s tím, že se těch štěnic nedá snadno zbavit. Sousedčino okno do kuchyně bylo otevřené… Od té chvíle se už u nás doma ty dvě neobjevily. Asi nás pomlouvají, ale hlavně, že k nám už nelezou.

Jana (61), Zlínsko