Kamarádi mě kdysi zavřeli na hřbitově. Seděla jsem na lavičce a brečela. Pak přišel někdo, koho jsem ještě nikdy nepotkala.

U nás na vesnici nebylo moc míst, kam by se dalo jít. Široko daleko jen samá pole, pak rybník a hřbitov. Právě ten byl častým cílem naší dětské party.

Kdo měl nejvíc odvahy, ten obešel celý hřbitov sám. Na to jsem nikdy neměla odvahu. Některé děti to zvládly. A pak přišla další výzva. Měli jsme jít na hřbitov, všichni, kdo za něco stojí…

První krok

Samozřejmě jsem se bála, ale styděla jsem se to přiznat. Souhlasila jsem. Myslela jsem si, že v partě to bude jednodušší. Pamatuji si, že jsem držela za ruku kámošku a ona se třásla stejně jako já.

Starší kluci otevřeli bránu hřbitova, všichni jsme se seřadili vedle sebe a udělali první krok. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela. Stejně jsem zadržela dech a čekala, co bude dál.

Nic se nestalo. A tak jsme vešli na hřbitov. Chvíli jsme se tam procházeli, když moje kamarádka Hanka řekla, že musí jít domů. Vím, že se bála, třásla se jí i brada.

Bylo mi šest a snažila jsem se ukázat, že já to zvládnu. Tak jsem zůstala. Chvíli poté kluci začali utíkat. Nevěděla jsem, co se děje. Jen jsem tam stála a koukala. Vyběhli ze hřbitova, zabouchli bránu a byli pryč.

Rozbrečela jsem se

Po chvilce mi došlo, že jsem na hřbitově sama! Páteří mi projel mráz a nebyla jsem schopná pohybu. Po chvilce jsem se odvážila pohnout se. Pomalu jsem šla k bráně a neustále se rozhlížela kolem sebe.

Měla jsem pocit, že na mě každou chvíli vyskočí nějaký duch nebo mrtvola. Brána se asi nějak zasekla, nebo jsem byla příliš malá a slabá, zkrátka mi nešla otevřít. To už jsem začala natahovat.

Sedla jsem si na nedalekou lavičku a rozbrečela se. Po chvíli jsem zaslechla ženský hlas. „Nebreč, děvenko, vždyť se nic nestalo,“ říkala mi stará paní, která stála kousek ode mě. Přišla blíž a podala mi kapesník.

Utřela jsem si oči a pořádně se vysmrkala. „No vidíš, že to jde. Nemusíš se ničeho bát,“ dodala stařenka. Díky její přítomnosti mě strach opouštěl a bylo mi lépe. Poděkovala jsem jí.

Ona si pak přisedla, ale nic neříkala. Cítila jsem z ní dobro a ještě něco. Zdálo se mi, že ji odněkud znám. Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale když jsem se k ní otočila, nebyla tam. Ani nevím, kdy odešla.

Rodinné fotografie

Za chvíli přišli kluci, otevřeli bránu a překvapilo je, že sedím na lavičce a mám dobrou náladu. Čekali, že budu vyděšená. Já si jen odhopsala domů. Nikomu jsem o setkání se starou paní neřekla.

A byla bych na ni snad i zapomněla, jenže pak o Vánocích maminka vytáhla staré fotografie a vzpomínala na ty, kteří už nejsou mezi námi. Na jedné fotce jsem poznala tu paní. Byla to moje babička, která bohužel zemřela ještě před mým narozením.

Adéla O. (55), Litovel