Obyčejná procházka lesem se může lehce zvrtnout. S kamarádkou jsme se setkaly s duchem chlapce, který se tam ztratil před lety.
Vždycky jsem o zbloudilých duších jen četla. Nikdy jsem si neuměla představit, jaké by to bylo, kdybych se s nějakou setkala. S kamarádkou Mirkou jsme se často vydávaly do lesa na procházky. Především kvůli mému hyperaktivnímu psovi Matymu. Když se dostatečně nevyběhal, ničil doma věci.
Podivný pocit
Na jednu z takových delších procházek jsme se vydaly loni na začátku podzimu. Stromy už se chystaly na opadávání listí a všude byla cítit nadcházející změna. Zastavily jsme na našem oblíbeném místě a pustily Matyho z vodítka. Radostně se rozeběhl po lese.
My s Mirkou stály u mohutného stromu a povídaly si. Po pár minutách se mě zmocnil prazvláštní pocit. Jako kdyby nás někdo pozoroval zpoza jednoho stromu. Pokaždé, když jsem se tím směrem podívala, nikoho jsem neviděla, ale já ho cítila.
„Kam pořád koukáš?“ divila se Mirka. „Někdo nás pozoruje. Támhle od toho stromu,“ ukázala jsem prstem. „Nikoho nevidím,“ krčila rameny. Za chvíli jsem znovu ucítila onen pohled. Někde kolem se ozvalo tiché volání o pomoc.
„Slyšela jsi to?“ zeptala jsem se Mirky. „Co jsem měla slyšet?“ nechápala. „Někdo volá o pomoc,“ řekla jsem tiše a šla se podívat k tomu stromu. Našlapovala jsem opatrně, když se lesem zničehonic rozeběhl malý chlapec.
„Je to dítě,“ zavolala jsem na Mirku a vydala se za ním. Maty to zjistil a následoval mě. Snažil se chlapce srazit na zem, ale jakmile na něj skočil, proskočil skrz. Vyděšeně jsem se zastavila.
Otočila jsem se na Mirku, která stála s pusou otevřenou dokořán. „To byl duch?“ zašeptala. „Jak se zdá, tak ano,“ odvětila jsem. Polilo mě horko z toho, co jsme právě viděly.
Hrobové ticho
Les pohltilo absolutní ticho. Přestala jsem se cítit dobře. Dala se do mě slabost. Jako kdyby ze mě někdo vysával život. „Raději půjdeme,“ zavelela Mirka. I přes slabost v nohou jsem vyrazila za ní. Maty šel poslušně s námi a pořád se nervózně rozhlížel.
Když jsme vyšly z lesa, nedalo mi to. Naposledy jsem se otočila. Na místě, kde jsme původně stály, byl ten chlapec. V roztrhaném tričku a celý umouněný. „To je poprvé v mém životě, kdy vidím ducha,“ řekla jsem polohlasem.
„Je to i moje poprvé. A upřímně, není mi z toho dobře. Chci pryč,“ pronesla Mirka vystrašeně a dál mě podpírala. Chlapec se rozplynul v mlze. Později jsem se ptala jedné známé, jestli neví o nějakém klukovi, který by se v tom lese ztratil.
Řekla mi příběh o tom, jak v lese skutečně před lety zmizel malý chlapec. Nikdy ho nenašli. Myslím si, že by to mohl být ten, kterého jsme viděly. Do lesa chodíme dál, ale už jsme ho nikdy nespatřily.
Věra T. (51), Rakovník
