Když se mě někdo zeptá, jaký mám vztah se svou jedinou dcerou, diplomaticky odpovídám, že hezký. Ale to není až tak pravda.

Mnozí si představují, že dcera je pro mámu ta nejbližší přítelkyně, se kterou pije kávu a probírá život. Jenže v případě mém a mé dcery je to trochu nebo spíš hodně jiné.

Obě dvě jsme stejné

Simoně je pětatřicet. Je to úspěšná, moderní žena, manažerka, která má všechno dokonale naplánované. Já jsem pro ni jen stará máma z maloměsta, která podle ní zamrzla v minulém století. Ta pravá nevraživost mezi námi ale nevyvěrá z toho, že každá žijeme jinak.

Vyvěrá z toho, že jsme obě až moc stejné, tvrdohlavé, hrdé a neschopné uznat chybu. Všechno vyvrcholilo minulý měsíc, kdy mě Simona po půl roce pozvala k sobě do Prahy na nedělní oběd. Chtěla se pochlubit novým bytem.

Cítila jsem napětí

Simona mě políbila na obě tváře tím svým chladným způsobem a hned mě sjela pohledem od hlavy k patě. „Mami, ty si pořád kupuješ tyhle polyesterové halenky? Vždyť se v tom musíš strašně potit,“ prohodila hned u dveří.

Byla to první rána, na kterou jsem radši neodpovídala. Myslím, že jako přivítání naprosto nevhodná! Simona neuvařila svíčkovou nebo kachnu, jak by se na neděli slušelo. Naservírovala jakési drahé rybí filé se studeným chřestem.

Když viděla, jak se na ten talíř tvářím, hned spustila přednášku o zdravém životním stylu a o tom, že lidé v mém věku umírají, protože špatně jí.

Která z nás je lepší?

„Víš, Simono,“ řekla jsem klidně, i když se mi vařila krev, „tvůj otec jedl bůček celý život a dožil se osmdesátky. Možná by ti trocha normálního jídla neuškodila, jsi kost a kůže.“ V tu chvíli jí blesklo v očích.

Ta soutěživost mezi námi visela ve vzduchu jako těžký mrak. Simona mi léta podvědomě dokazuje, že je lepší než já. Že má lepší vkus, víc peněz a lepší život.

A já, místo toho, abych byla ta moudřejší, starší žena, se pokaždé nechám vyprovokovat a vracím jí ty rány zpátky tam, kde vím, že je to nejcitlivější. Přesně do jejího bolavého místa v srdci, protože je přes všechnu tu slávu pořád sama.

O co nám vlastně jde?

„Hlavně že ty jsi se svým bůčkem spokojená, mami,“ ucedila. „Ale já si radši připlatím za kvalitu. V tomhle bytě se prostě žije jinak než v tom tvém paneláku.“ Zbytek oběda proběhl v ledovém klidu.

Když jsem odjížděla vlakem domů, uvědomila jsem si, jak hrozná ta naše ženská nevraživost je. Nechceme si ublížit fyzicky, ale každým slovem, každou poznámkou o vzhledu nebo uklizeném bytě se snažíme jedna druhou ponížit.

Proč to vlastně děláme? Nevím. Měly bychom si pomáhat. Jsem vdova, ona nikoho nemá, tak proč tohle všechno?

Františka K. (61), Uherský Brod