Nebyla to jen moje sestra, já zároveň fungovala i jako její máma. Musela jsem, o rodiče jsme přišly brzy a já ji měla prostě ráda.

Když mi bylo pětadvacet, zemřeli krátce po sobě naši rodiče a mně zůstala na krku patnáctiletá sestra Renata. Mohla jít bydlet k příbuzným, ale nedokázala jsem si představit, že bych ji po tom všem poslala pryč.

Měla jsem ji moc ráda, jenže ona mě v té době zrovna moc nemusela. „Nejsi moje máma, tak mi neporoučej!“ křičela na mě, když jsem chtěla vědět, kde byla, nebo ji nutila učit se. „Nejsem, ale někdo se o tebe starat musí,“ odpovídala jsem.

Kamarádky cestovaly, chodily na večírky a řešily kluky, zatímco já chodila na třídní schůzky a počítala každou korunu. Občas jsem toho měla plné zuby, ale vzdát jsem to nemohla. Byla to moje sestra.

Velkou oporou mi byl Radek, se kterým jsem už několik let chodila. Vzali jsme se a narodily se nám dvě děti. Renata se mezitím osamostatnila a později se provdala za Pavla. Ten byl úplným opakem mého muže.

Pavel byl společenský, neposedný a pořád musel něco podnikat, zatímco můj Radek byl klidný a přemýšlivý, vyloženě domácí typ. „Já bych se s tím tvým unudila!“ smála se Renata. „A já bych toho tvého po týdnu zabila,“ odpovídala jsem. Ani jednu nás tehdy nenapadlo, jak daleko jsme od pravdy.

Velká oslava

Léta plynula, moje i Renatiny děti odrostly a já slavila šedesátiny. Radek mi tehdy připravil překvapení. Zamluvil restauraci a pozval rodinu i naše nejbližší přátele. Bylo to krásné a dojemné, jen po večeři se mi někam ztratil.

Šla jsem ho hledat a našla ho venku na terase. Líbal se tam ale s nějakou ženou! V šoku jsem se na něj vrhla a odtrhla ho od ní. A tehdy jsem poznala, že líbal Renatu.„Jak dlouho?“ byla jediná otázka, kterou jsem ze sebe dostala.

„Zito, prosím…“ začala sestra. „Jak dlouho?“ vřeštěla jsem. Dozvěděla jsem se, že už několik měsíců. To bolelo. Vychovala jsem ji. Byla pro mě skoro jako vlastní dítě. A právě ona mi tohle udělala.

Nečekaná opora

Radek se odstěhoval a Renata krátce nato odešla od Pavla. Bylo to hrozné období. A člověk, který mi v něm překvapivě nejvíc pomohl, byl právě můj švagr. Pavel totiž prožíval totéž.

Zpočátku jsme si jen volali a společně nadávali na své nevěrné protějšky. Pak jsme zašli na kávu. Potom na večeři.

Dokázali jsme spolu mluvit celé hodiny a postupně jsme zjistili, že toho máme společného mnohem víc, než jsme za třicet let rodinných oslav tušili. „Víš, co je na tom nejhorší?“ řekl mi jednou Pavel. „Že je mi s tebou líp než s Renatou.“ Neodpověděla jsem. Protože mně bylo s ním také líp než s Radkem.

Šťastné prohození

Když mě Pavel poprvé políbil, oba jsme se začali smát. Celá situace byla tak absurdní, že snad ani nešlo reagovat jinak. Dnes jsou to tři roky. Radek žije s Renatou a já s Pavlem.

Naše děti si zpočátku klepaly na čelo a širší rodina měla o čem mluvit snad půl roku. Nejpodivnější je, že se všichni čtyři máme lépe než předtím. Se sestrou jsme si zradu úplně nevyříkaly a asi nikdy nezapomenu, jakým způsobem to celé začalo.

Časem jsme spolu ale znovu začaly mluvit. Dokonce se občas všichni potkáme u našich dětí. Když se na nás dívají cizí lidé, netuší, kdo původně patřil ke komu. A někdy už se tomu dokážeme zasmát i my.

Zita J. (52), Zlín