Nemůžu uvěřit, co jsme všechno s kamarádkou vyváděly, když nám bylo šestnáct. Bylo to spíš trapné než vtipné. Chtěly jsme, aby si nás všimli kluci. Hlavně tedy ten jeden.

Je to už dávno. Bylo nám s kamarádkou Mirkou šestnáct let a neustále jsme na sebe chtěly za každou cenu upozorňovat, aby si nás každý všiml.

Vyváděly jsme psí kusy, což vyvrcholilo, když se v chatové osadě, kam obě naše rodiny jezdily odedávna, objevil nový kluk. Parádní hezoun v džínách a koženkové bundičce, vlastnil červenou motorku a působil nafoukaně.

Ostatně všichni hezouni působili nafoukaně, tenhle taky. Vůbec si mě nevšímal, přitom já jsem z něj byla paf. A tak jsme na sebe začaly s Mirkou upozorňovat daleko intenzivněji než předtím. Dnes nechápu, jak nás takové věci mohly vůbec napadnout.

Vždyť to ani nebylo vtipné! Například jsme se jedné vlahé srpnové noci vytratily každá ze své chaty, oblečeny jen do světlých nočních košil, v ruce zapálenou svíčku, a vydaly jsme se strašit, a to doslova, před chatu našeho idola.

Praštěný holky

Producírovaly jsme se takhle před terasou, aniž jsme si všimly, že ten, kdo na ní, zahalen do stínů, sedí a kouří, není náš idol, ale jeho tatínek. Překvapeně na nás zíral, po chvíli už to nevydržel a zasípal:

„Proboha, holky, co jste pily?“ To byla, panečku, ostuda. Vlivem této příhody jsme se rozhodly po nocích raději nic nepodnikat, ale ve dne neustávat v horečné činnosti.

Normálně jsme šly kolem jeho chaty a chrastily plechovkami s burskými oříšky, aby zaslechl chrastění a vyhlédl. Dle zákona schválnosti chřestivé zvuky zaslechla jeho maminka.

Vyhlédla z okna, překvapeně zírala, potom jsme slyšely, jak komusi v místnosti oznamuje: „Už tu zase byly ty praštěný holky.“

Stará panna

Byla jsem smutná, zamilovala jsem se do toho přitažlivého mladíka na první pohled, jenomže bylo zjevné, že jsem mu ukradená. Hlavou mi letělo, že určitě umřu jako stará panna, což mě rozlítostnilo. Mimoto končily prázdniny, to člověku rovněž na náladě nepřidá.

Vydala jsem se sama samotinká courat na louku u lesa, kde jsem se hodlala oddávat chmurným myšlenkám, když tu jsem spatřila hezounovu urostlou postavu. Šel zrovna s košíkem z hub. Odvážně jsem nakoukla do košíku a koukám, že v něm skoro nic není.

„Páni, nic jsi nenašel,“ zasmála jsem se. Potom se naše oči střetly, zajiskřilo to a on povídá: „Ba ne, myslím, že jsem něco přece jen našel.“ Dlouho jsme se na sebe dívali a usmívali se.

Do této chvíle jsem na lásku na první pohled nevěřila. Nicméně doopravdy existuje. Začali jsme spolu chodit a tři roky poté, co jsme si poprvé pohlédli na louce do očí, jsme se vzali.

Miluše (65), Šumava