Je to hrozný pocit, když najednou zjistíte, že vás už nikdo nepotřebuje, že jste zbyteční. Vděku za léta poctivé práce se občas nedočkáte…

Doufala jsem, že tuhle větu nikdy neuslyším: „Je mi to moc líto, ale musíme snížit stavy.“ Vedoucí se na mě dívala přes brýle a měla ten svůj bleděmodrý pohled hyeny nad mršinou. „Bohužel se to týká vás…“. Když domluvila, sklonila jsem hlavu.

Manžel z mého propuštění nadšený nebyl. Měl strach, jak to ponesu psychicky. Děti máme velké, a žijí daleko. Práce byla mou životní náplní. Do měsíce po propuštění jsem měla doma všechno dvakrát přerovnané a neměla do čeho píchnout.

Do duše se mi vkrádal smutek. Dny se podobaly jeden druhému a čas se nepříjemně vlekl. „Tohle se mi nelíbí, Věrko,“ začal můj manžel jednou večer. „Špatně spíš a ztrácíš zájem o to, co se děje. S tím musíme něco udělat.“
 Druhý den vrazil domů jako velká voda.

Vždycky to byl muž činu. „Nesu ti někoho, kdo tě bude potřebovat,“ halasil, když pokládal na stůl košík. Ještě ani nedomluvil a zpod látky, kterou byl koš zakrytý, vykoukla střapatá hlava s bystrýma očima. „Pes? Já potřebuju práci a lidi, ne nějaké chlupaté nadělení…“.

Pomohl mi najít práci

Skoro jsem se rozplakala, jak se mě to dotklo. Můj muž ale už vytahoval huňaté stvoření z košíku. „Je z útulku. Našli ho sraženého na silnici za městem a museli mu amputovat nožičku, ale jinak je to fešák a moc hodnej a milej.

Přece bys ho nevyhnala, víš, co si už prožil, chudinka?“ 
Žofíkovi, jak jsme začali pejskovi říkat, jeho hendikep ale vůbec nevadil. Strašně rád se předváděl a procházky venku přímo miloval. Byl to velký komediant a společník.

Miloval lidi i ostatní zvířata, ať už to byli psi, kočky nebo králíci. Díky němu jsem se seznamovala na potkání, stačilo jen jít Žofíka venčit.

„On je takový společenský…“, řekla mi jednou jakási paní, kterou jsem znala jen od vidění, nikdy jsme se spolu nebavily. Žofík si ji vyhlídl a nedal jinak, než že ho bude drbat za ušima. „Nechtěla byste s ním někdy zajít k nám?

Pracuju ve školce ve speciální třídě, léta k nám chodili pejskové na canisterapii, ale teď na to v rámci šetření nejsou peníze…“ Domluvily jsme se a druhý den se už Žofík nadšeně mazlil s dětmi.

Když jsem viděla, jakou těm dětičkám dělá radost, bylo mi jasné, že mám výjimečného pejska. Cítila jsem se najednou zase užitečná.

S Žofíkem jsem začala chodit do školky pravidelně a nakonec tam úplnou náhodou získala práci v kanceláři, když odešla sekretářka do důchodu.

Věra (59), Olomoucko