Byli jsme s manželem už oba v důchodu a celý den jsme se jen hádali. Při jednom sporu nás napadlo, že bude lepší, když půjdeme od sebe.

Když jsme s Petrem oznámili dětem, že se budeme rozvádět, nejdřív si myslely, že si děláme legraci. Byli jsme spolu čtyřicet let a nikdy kolem nás nebyly žádné skandály. Netýkaly se nás nevěry, alkohol ani domácí násilí.

Jen jsme si začali strašlivě lézt na nervy, což se ještě umocnilo v momentě, kdy jsme oba odešli do důchodu. Petr mě vytáčel tím, že nechával všude rozsvíceno, dával špinavé nádobí vedle myčky a u televize komentoval úplně všechno.

Jemu vadilo, že ho pořád napomínám, chodím spát dřív než on a na každou jeho otázku odpovím: „Vždyť jsem ti to říkala.“ „A kvůli tomu se chcete rozvádět?“ nechápala dcera. „Ne kvůli tomu. Kvůli všemu,“ odpověděl Petr. A já s ním musela souhlasit.

Tak se rozvedeme!

Všechno to začalo toho dne, kdy jsme se pohádali kvůli máslu. Vyčetla jsem mu, že ho dává do dvířek, kde je tepleji. „Čtyřicet let ho dávám do dvířek!“ hulákal na mě. „A čtyřicet let mě to štve!“ odsekla jsem mu.

„Tak víš co? Jestli tě čtyřicet let štve, kam dávám máslo, možná už spolu opravdu nemusíme být,“ řekl a já odvětila: „Možná nemusíme.“ Naši potomci nám to dlouho rozmlouvali, tvrdili, že jsme se zbláznili, ale my si trvali na svém.

Ale kupodivu jsme se přestali hádat, protože rozdělování úspor, bytu a chaty nás stálo plno času a na nějaké spory nebyl čas. Bylo vidět, že jak o něco jde a máme co řešit, nedělá nám problém dohodnout se.

Nakonec se Petr odstěhoval na chalupu, kterou měl stejně raději než já a celou si ji opravil a já zůstala v bytě.

Auto zůstalo jemu, když já neřídím, místo toho jsem měla mít víc v hotovosti. Všechno jsme naplánovali a už zůstávalo jen potvrdit konec manželství oficiálně.

Vyrazili jsme k soudu

V den, kdy jsme měli jít k soudu, pršelo. Petr pro mě přijel autem. Pořád jsme byli přece tým. Jenže ve voze vládlo ticho. Oba jsme měli nad čím přemýšlet. Do budovy jsme vešli společně. Před jednací síní seděl pár, dva mladí lidé.

Bylo jim možná třicet a hádali se tak hlasitě, že je musela okřiknout pracovnice soudu. „Děti budou se mnou!“ ječela ona. „Tak na to zapomeň!“ ozval se on. Nenávist z nich úplně stříkala. Podívala jsem se na Petra. Beze slova mě chytil za ruku.

Utekli jsme spolu

Když zavolali naše jména, zvedli jsme se. Ale místo do jednací síně jsme zamířili pryč. Paní za námi něco volala, ale v tu chvíli nám to bylo jedno. V rámci možností jsme se dokonce rozběhli, jestli se to tak dá v našem věku nazvat.

Prostě jsme pochopili, že se rozvádět nepotřebujeme. Místo toho jsme vyrazili na oběd, nechali jsme si kromě řízků přinést lahev vína a začali vymýšlet, jak to uděláme, abychom si nelezli na nervy a zvládli spolu vydržet.

Netvrdím, že máme idylické manželství, ale celkem to jde. Petr tráví hodně času na chatě a kutí, já si uklízím byt podle sebe, a když máme chuť, jsme spolu. Když ne, každý si zalezeme do svého.

Helena H. (70), Humpolec