Na Petra nikdy nezapomenu, byl to úžasný kluk, plánovali jsme svatbu a společný život. Seznámili jsme se, když nám bylo šestnáct.
Dodnes, když si na něj vzpomenu, píchne mě u srdce. To byla láska! Taková snad není ani v románech. Přísahal, že jsem a navždy budu největší láska jeho života. Tak hezky se to poslouchalo.
Byli jsme však příliš mladí, bylo nám šestnáct. Petr se učil zedníkem, zatímco se mnou měli rodiče jinačí plány. „Půjdeš na vysokou školu a vezmeš si vysokoškoláka,“ nařídila moje ambiciózní matka.
Univerzitní vzdělání pro ni bylo marným snem, a tak se rozhodla, že jí to splní dcerka. Myslím, že tohle by rodiče dělat neměli. Přenášet svoje nesplněné touhy na děti, to je cesta do pekel.
Táta, místo aby to mámě vymlouval, podporoval ji. Oba se těšili, až se budou moci chlubit známým, že dcerka hravě studuje univerzitu. Za jejich ctižádostivost jsem zaplatila daň. Ale byla to i moje vina, to nepopírám.
Krásné dopisy
Petr narukoval na dva roky na vojnu a psal mi krásné dopisy. Mám je dodnes schované a někdy si v nich čtu. Hned mi je nekonečně smutno.
Ano, přijali mě na vysokou školu, ale studium bylo pro mě obtížné, nešlo mi to, jediné, po čem jsem toužila, bylo odtamtud utéct. Mezitím mi matka sehnala nápadníka, byl to kluk z naší ulice, Milan, studoval na univerzitě ekonomii.
Zvala ho k nám, pekla pro něj buchty, dokonce nám párkrát koupila i lístky do kina. Po jednom z představení jsme večer skončili u něj doma. Hrozně jsem si to vyčítala, jenomže Petr byl tak daleko a Karel tak blízko.
Nosil mi kytice a bonbony, choval se pozorně. Když jsem zjistila, že čekám dítě, neutekl a požádal mě o ruku. To byl zároveň i konec mých vysokoškolských studií.
V osmém měsíci
Petr se vrátil z vojny a utíkal za mnou, aniž tušil, že jsem se už stačila vdát. Věděl, že něco není v pořádku, přestala jsem mu odpovídat na dopisy, ale i tak ho nejspíš nenapadlo, že mě najde u jiného, že budu jeho žena a v osmém měsíci těhotenství.
Když jsem mu otevřela, vytřeštil oči a o krok ustoupil. „To nemůže být pravda,“ zašeptal. Pak už jsem jen slyšela kroky, jak sbíhají ze schodů.
S Milanem nám to nevyšlo, byl hrozně moc na ženské, podezřívám ho, že si domů přivedl milenku snad i v době, kdy jsem ležela v porodnici a vedle mě v postýlce Kristýnka. Skoro denně jsme se hádali.
Vždycky když na mě řval, odplížila jsem se do komory a četla si Petrovy dopisy, které mi dodávaly sílu. A dodávají mi ji dodnes, ačkoli jsme se už nikdy neviděli a ani neuvidíme.
Miroslava (60), Jičín
