Když se mě lidé ptají, proč si nenechám pomoct a proč manžela neumístím do LDN, většinou jen sklopím oči. Ulevilo by se mi. Ale copak mohu?

Vím, že to nemyslí zle. Mnozí mi říkají, že bych si konečně odpočinula, že bych se vyspala, že bych zase mohla chvíli žít i svůj život. Možná mají pravdu. Jenže oni nevidí to, co vidím já pokaždé, když se podívám na svého muže.

Jiní by zradili, já se rozhodla ho neopustit

Vidím člověka, se kterým jsem prožila téměř celý život. Muže, který vlastníma rukama stavěl náš dům. Každou dlaždici v předsíni pokládal s takovou pečlivostí, jako by věděl, že po ní jednou budou běhat naše děti.

Strom na zahradě sázel v den, kdy mě pak odvážel do porodnice. Kuchyňskou linku vybíral tak dlouho, až našel přesně takovou, o jaké jsem snila. V tom domě není jediný kout, který by nenesl nějakou naši vzpomínku. A to jsem měla zahodit? Byl by to pro mne nevděk.

Nemoc ho změnila, ale já jsem stejná

Přišlo to pomalu. Nejprve drobné zapomínání, potom zdravotní komplikace, které přibývaly jedna za druhou. Některé dny neví, jak se jmenuje, jindy vypráví o našich zážitcích a připomíná, co musím udělat.

Jsem jeho kotva. Osoba, kterou zná neustále. Přátele občas nepoznává. Ano, jsou pak dny, kdy jsem unavená tak, že sotva stojím na nohou. Noci bývají dlouhé.

Někdy vstávám pětkrát, jindy desetkrát. Pomáhám mu vstát z postele, připomínám mu, že se nemusí bát, převlékám ho, krmím ho a držím za ruku, když je zmatený.

Není to snadné, ale já z toho neuteču

Občas si večer sednu do kuchyně a vzlykám. Ne proto, že bych toho litovala, ale proto, že mě bolí dívat se na člověka, kterého miluji, jak se mi pomalu ztrácí před očima. Lidé mi říkají, že v léčebně by měl odbornou péči. Já to nezpochybňuji.

Vím, že jsou tam skvělí zdravotníci. Jenže žádná sestřička mu nebude umět ukázat fotografii z naší svatby a říct: „Podívej, to jsme my dva.“ Nikdo jiný nebude vědět, že usíná klidněji, když slyší tikání hodin, které jsme dostali k výročí.

Nikdo nebude znát vůni našeho domova, zvuk schodů, po kterých chodil desítky let, ani pohled z okna na strom, který tehdy zasadil.

Ta pravá láska se neopuští ani ve zlém

Hlavně bych měla pocit, že bych ho navždy „vystěhovala“. A já bych zůstala. Jak bych mohla, když on ten dům hýčkal právě pro mne? Ne, nemohu. I když to bolí. Psychicky i fyzicky. Vím, že bych jednou litovala. Jedině, kdyby mne zmohla má vlastní nemoc.

Ale dokud mám sílu, chci, aby se probouzel tam, kde je doma, vedle člověka, který ho miluje. Manželství pro mě nikdy nebylo jen o krásných chvílích. Slibovali jsme si, že spolu zůstaneme v dobrém i ve zlém. A právě teď nastalo to „zlé“. Proto zůstávám.

Zdena L. (70), Trutnov