Do nemocniční čekárny jsem přišla o něco dřív. Byla tam jen jedna žena. A toto setkání mi změnilo život.
Sedla jsem si naproti ní. Krátce jsme se na sebe usmály a každá se začetla do svého časopisu. Od první chvíle jsem měla zvláštní pocit. Ta žena mi byla něčím povědomá.
Nebylo to tím, že bych ji znala, spíš jsem měla dojem, jako bych se dívala na někoho, koho jsem už někdy dávno potkala.
Něco mi bylo blízké
Čekání se protahovalo, a tak jsme se daly do řeči. Byla milá, usměvavá a povídalo se mi s ní překvapivě snadno. Občas jsem si ji nenápadně prohlížela. Měla stejné tmavé oči jako já. Když se smála, na levé tváři se jí udělal drobný dolíček.
Přesně takový jsem vídala každé ráno v zrcadle. Sama jsem se tomu v duchu smála. Člověk si někdy podobnost prostě namluví. Dveře ordinace se otevřely. „Paní Novotná… Lucie Novotná,“ zavolala sestřička. V tu chvíli se ve mně něco sevřelo.
To příjmení nebylo nijak výjimečné. Ale patřilo někomu, koho jsem znala. A kdysi mně, než jsem se vdala. Můj otec se jmenoval Novotný. Když odešel od nás, byly mi čtyři roky. Později jsem jen náhodou zaslechla, že má s novou partnerkou dceru Lucii. Nikdy jsem ji neviděla, nevěděla jsem, kde žije.
Položila jsem jedinou otázku
Když se po vyšetření vrátila, věděla jsem, že jestli se teď nezeptám, budu toho litovat do konce života. „Promiňte… můžu se vás na něco zeptat? Váš tatínek se jmenoval Karel Novotný?“
Zůstala na mě hledět. „Ano… Jak to víte?“ Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. „Protože byl i můj táta.“ Chvíli jsme na sebe jen mlčky hleděly. Sestra však najednou zavolala i mě.
Ona žena mi řekla, že na mě počká. Celou dobu jsem se bála, aby neutekla. Doktorka mi dokonce změřila vyšší tlak. Když jsem jí vysvětlila situaci, pustila mě se slovy, ať nepromarním šanci.
Seděly jsme pak s Lucií skoro dvě hodiny a pomalu skládaly příběh muže, kterého jsme každá znala jinak. Víte, co byla i náhoda? Že Lucie se sice vdala, ale rozvedla se a vrátila se k původnímu příjmení. Kdyby se jmenovala jinak, nesblížíme se.
Zdena J. (63), Břeclav
