Vždycky jsem si myslela, že po výchově vlastních dětí mě už v životě nemůže nic překvapit. Byl to omyl!

Jenže vnoučata mě přesvědčila o opaku. Můj syn mi na víkend nechal na hlídání sedmiletého Tobiáše a pětiletou Nikolku. Miluju je nade vše, ale po dvou hodinách v jejich přítomnosti mívám pocit, že naším domem prošla demoliční četa.

Ticho je prozradilo

V sobotu odpoledne nastalo v domě podezřelé ticho. Každá zkušená matka a babička ví, že absolutní ticho je tím největším varovným signálem. Vyrazila jsem rychlým krokem do obýváku. Pohled, který se mi naskytl, mi málem přivodil infarkt.

Tobiáš seděl uprostřed mého nového, světlého koberce a z mouky tvořil gigantické „sněhové závěje“. Nikolka do toho s nadšením stříkala můj drahý francouzský parfém, který jsem dostala k sedmdesátinám. Prý aby ten sníh na horách pěkně voněl.

„Proboha, co to tady vyvádíte?!“ vykřikla jsem. Tobiáš se na mě podíval těma svýma obrovskýma modrýma očima a naprosto vážně prohlásil: „Babi, ty jsi přece ráno říkala, že tě bolí záda. Tak jsme ti chtěli připravit pravé zimní chlazení, abys byla zase zdravá.“

Jen dvě možnosti

V tu chvíli jsem měla na výběr: buď mě odveze sanitka, nebo se začnu smát. Vyhrál smích. Vyfasovali vysavač a za dvě hodiny byl dům jakžtakž čistý. Když večer ti dva uličníci konečně usnuli, seděla jsem u jejich postýlek a pozorovala je.

Voněli sice bizarní kombinací luxusní vůně a těsta na knedlíky, ale byli to moji andílci. Člověk sice s vnoučaty ztrácí poslední zbytky nervů, ale na druhou stranu spolehlivě ví, že ještě pořád žije.

Petra T. (73), Semily