Celý život jsem si vystačila sama. Až vážná nemoc mi ukázala, že největším bohatstvím nejsou peníze ani vlastní byt, ale člověk, který je ochotný podat pomocnou ruku.

Vždycky jsem byla spíš samotářka. Nepotřebovala jsem kolem sebe partu kamarádek ani partnera. Stačily mi knihy, práce a hlavně klid.

Hned po studiích jsem odešla z rodného města, protože jsem nechtěla žít tam, kde každý ví o každém všechno a lidé mají potřebu mluvit druhým do života. Rodiče z toho nadšení nebyli, ale nakonec moje rozhodnutí přijali. Byla jsem jejich jediná dcera.

Nikdy jsem nezlobila, dobře jsem se učila, jen jsem měla o svém životě úplně jiné představy než oni. Vnoučat se ode mě nedočkali, ale nikdy mi to nevyčítali. Přesto jsme spolu vycházeli dobře.

Jednou za měsíc jsem za nimi jezdila, pravidelně jsem jim volala a, když už na tom nebyli zdravotně dobře, přispívala jsem sousedce, která se o ně starala. Možná to ode mě nebylo úplně správné, ale vrátit se domů jsem nechtěla. Když oba během dvou let zemřeli, zůstala jsem na světě sama.

Úplně sama, ale ve vlastním

Bylo to zvláštní období. Na jednu stranu mě jejich odchod hodně bolel, na druhou jsem najednou mohla udělat něco, o čem jsem dlouho přemýšlela. Prodala jsem jejich starý dům a koupila si dvoupokojový byt s balkonem ve městě.

Vždycky jsem chtěla mít něco svého, abych byla jednou ve stáří zajištěná. Bylo mi pětačtyřicet a měla jsem pocit, že můj život běží přesně tak, jak jsem si představovala.

Chodila jsem do práce, sama jezdila na dovolené, sama slavila Vánoce a po večerech si zvelebovala svůj byt. Někomu by možná takový život připadal smutný, ale mně nic nechybělo. Byla jsem přesvědčená, že takhle to bude napořád.

Nic netrvá věčně

Jenže právě v tom jsem se spletla. Nejdřív jsem začala častěji zakopávat. Pak mě začaly bolet nohy a byla jsem čím dál unavenější. Běhala jsem po doktorech, a nikdo mi nedokázal říct, co se vlastně děje.

Jak jsem byla pořád doma, začala jsem víc vnímat dění kolem sebe. A právě tehdy zemřela stará paní ze sousedního bytu. Jenže sotva proběhl pohřeb, přijela firma na vyklízení a hned po ní řemeslníci.

Několik týdnů se vedle mě bouralo a vrtalo. Když vám není dobře a většinu dne trávíte v posteli, připadá vám každé bouchání dvakrát hlasitější.

Nový soused

Za pár dnů mi někdo zazvonil u dveří. „Dobrý den, chtěl bych se představit. Jsem nový nájemník od vedle,“ usmál se a podal mi bonboniéru. „Děkuju,“ odpověděla jsem a už jsem chtěla zabouchnout. „Kdybyste někdy něco potřebovala, jen zazvoňte,“ dodal ještě.

Můj vytahaný župan asi prozradil víc, než bych si přála. „Já teď potřebuju hlavně ticho a klid,“ odsekla jsem. Na naše první setkání jsem ale brzy zapomněla. Pořád jsem řešila hlavně své zdravotní potíže. Jednoho rána jsem se zase chystala k lékaři.

Zamkla jsem byt, udělala sotva pár kroků a najednou se mi podlomila kolena. Opřela jsem se o zeď a snažila se popadnout dech. V tu chvíli se otevřel výtah a vystoupil z něj můj nový soused.

V jedné ruce nesl autosedačku s malou holčičkou, přes rameno měl přetaženou tašku a v druhé nákup. „Proboha, vám není dobře,“ vyhrkl.  Než jsem stačila cokoliv říct, zmizel u sebe v bytě. Dcerku předal manželce, přinesl skládací židli a sklenici vody.

„Nemám zavolat sanitku?“ ptal se. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne… jedu k doktorovi. Tedy… chtěla jsem jet.“ „Tak vás odvezu.“ Chvíli jsem protestovala, ale bylo mi jasné, že bych to nezvládla. Cestou jsme si povídali.

Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Albert a že se s manželkou a dcerkou přestěhovali kvůli práci. V tom malém bytě vedle mě byli v nájmu, a rozhodně ne levném. „Na vlastní bydlení nemáme. Ale hlavně, že jsme spolu,“ pousmál se.

Albert na mě u lékaře počkal a pak mě zase odvezl domů. Když jsme dorazili ke dveřím, čekala tam jeho žena. „Zrovna jsem vařila, tak jsem vám trochu nandala,“ podala mi talíř. Nezmohla jsem se na nic jiného než na poděkování.

Druhý den se Albert stavil s nějakým ovocem, že potřebuju vitaminy. Bylo mi trochu lépe, tak jsem zkusila upéct bábovku, abych se mu nějak revanšovala. Od té doby mi Albert pomáhal skoro každý den.

Temné vyhlídky

Trvalo skoro půl roku, než jsem se dozvěděla od lékařů diagnózu. A nebylo to dobré. Amyotrofická laterální skleróza nenabízí nadějné vyhlídky. Začíná to zakopáváním a problémy s motorikou, končí to vozíkem a pobytem v ústavu. Sama to nezvládnu, došlo mi.

To bolelo. Ale nemohla jsem podléhat sebelítosti. Hodiny jsem trávila u počítače a hledala, co mám dělat. Albert se u mě stavil s nákupem a viděl, co dělám. Nechtěla jsem ho obtěžovat, ale nakonec jsem se mu svěřila.

Jen se na mě díval a pak řekl: „Máma dělá v domově se zvláštním režimem, mohl bych se zeptat.“ Díky jeho přímluvě se mi povedlo sehnat místo a seznámit se s jeho neskutečně milou maminkou.

Dohodly jsme se, že jakmile to nebude únosné, mohu nastoupit. „Zatím pomůžu,“ konstatoval Albert. Nic za to nechtěl, byl to jen dobře vychovaný kluk. Uvědomila jsem si, že to já jsem proti němu byla sobec.

O vlastní rodiče jsem se nestarala jako on o mě, cizí ženskou! A to jsem tak nechtěla nechat. Rozhodla jsem se, že až přijde můj čas, získá Albert můj byt. Zatím to neví, ale závěť už mám připravenou. Ten kluk je zlatý a zaslouží si to!

Josefína V. (67), Ostrava