Zdálo se, že budu mít hezký život. Vdala jsem se, narodil se syn, ale já měla pořád pocit, že to není ono. A tak jsem se hnala dál za ideálem.

Když si večer sednu do svého oblíbeného křesla, často přemýšlím, proč jsem nikdy neuměla být dlouho spokojená. Jakmile se můj život uklidnil, začala jsem mít pocit, že mi něco utíká.

Dlouho jsem si myslela, že za dalším rohem čeká něco lepšího. Proto si často říkám, kde bych asi dnes byla, kdybych se nerozváděla vlastně z nudy. Byla bych šťastná, nebo ne?

Muž s bytem

Tomáš byl můj první manžel. Hodný, spolehlivý a pracovitý chlap. Domů nosil výplatu a nikdy mi nedal důvod k žárlivosti. Jenže časem jsem vedle něj začala mít pocit, že se nic neděje. Každý den vypadal stejně. Práce, nákup, večeře, televize a spánek.

Narodil se nám syn Honzík, ale ani to můj pocit nenaplnilo. Toužila jsem po dobrodružství, nových zážitcích a člověku, který by mě znovu dokázal nějak nadchnout.

Starší a bohatý

Richarda jsem poznala v práci. Byl starší, sebevědomý, úspěšný a uměl vyprávět o světě způsobem, který jsem do té doby neznala. Vedle něj jsem si připadala zajímavá a krásná.

Dlouho jsem sama sebe přesvědčovala, že jde jen o přátelství. Nakonec jsem ale odešla od Tomáše. Nebyla to lehká doba. Rozvod bolel všechny, hlavně našeho syna.

Dnes vím, že jsem tehdy myslela především na sebe. Richard si mě později vzal a narodila se nám dcera Eliška. Měla jsem pocit, že tentokrát už jsem našla život, po kterém jsem vždycky toužila.

Ani to nestačilo

Prvních pár let bylo nádherných. Cestovali jsme, bydleli ve velkém domě a dětem nic nechybělo. Jenže časem se i tenhle život stal obyčejným. Richard trávil stále víc času v práci a já si znovu začala říkat, jestli mi něco neutíká.

Toužila jsem po pozornosti, zájmu. Pak jsem zjistila, že si našel mladší ženu. Kupodivu jsem neplakala ani nedělala scény. Spíš se mi ulevilo, že od něj nemusím odcházet zase jen tak, kvůli pocitu, že se ve vztahu nudím.

Rozvedli jsme se celkem rychle a bezbolestně. Každý jsme dostali svůj díl majetku a šli si vlastní cestou, i na péči o dceru jsme se dohodli. Myslela jsem, že brzy potkám zase někoho, kdo by stál za hřích, ale už se to jaksi nestalo.

Nevím proč, asi jsem už dva šikovné muže měla, a víc jich pro mě osud neměl v záloze. Štvalo mě to, to je jasné, ale jen nějakou dobu. Postupně mi totiž došlo, že si za to můžu sama.

Děti to vidí jinak

Honza mi dodnes občas vyčítá, že jsem jeho tátu opustila kvůli novému životu, a zbytečně, když se ten další vztah nepovedl. Eliška naopak tvrdí, že jsem měla odvahu udělat to, co spousta žen nikdy neudělá. Ani jednomu úplně neodporuji.

Jen děti občas prosím, aby nesoudily člověka podle něčeho, čemu třeba úplně nerozumí. Každý z nás dělá rozhodnutí, kterým v danou chvíli věří. A já doufala, že na mě čeká něco dokonalého, co ve výsledku už nepřišlo.

Dnes mám vlastní byt, tak akorát peněz a klid.Přesně ten klid, co jsem nikdy nechtěla, ale už ho začínám mít ráda.Nemusím se na nikoho ohlížet a mohu si dělat, co chci. Přesto si někdy říkám, jestli jsem celý život nehledala něco, co vlastně neexistuje.

Možná jsem si pletla štěstí se změnou. Myslela jsem si, že nový muž nebo nový začátek všechno vyřeší. Vyřešilo se ale jen to, že jsem sama a už nemám takovou potřebu po něčem prahnout. Učím se být spokojená tam, kde jsem.

Miriam J. (63), Brno