Když jsem po letech potkala svoji studentskou lásku, Jiřího, zjistila jsem, že se i v seniorském věku dokážu červenat jako dospívající dívka.

Ještě nedávno byl můj život uspořádaný jako krabice se starými krajkami. Rána patřila kávě a luštění křížovek, spíše ze zvyku než z potřeby si bystřit mozek. Občas se zastavila dcera s vnoučaty. Ta na chvíli udělala v bytě chaos a rozruch.

Znala jsem každý škrábanec na svém oblíbeném šálku a byla jsem smířená s tím, že po šedesátce už žena přestává být ženou a stává se jen babičkou, co ráda peče.

Sice jsem si nahlas nestěžovala, ale v duchu jsem se ptala, jestli mě ještě někdy někdo uvidí jinak než jako seniorku, které se uvolňuje místo v tramvaji.

Setkání po letech

Seděla jsem v jedné moderní pražské kavárně jen proto, že mě tam vytáhla sousedka Blažena pod záminkou, že se musím „vyvětrat“. Blažena mluvila o svých vnoučatech, když se u našeho stolu zastavil on.

„Nevěřím vlastním očím, Evo?“ oslovil mě s úsměvem, kvůli kterému jsem se kdysi červenala až za ušima. Byl to Jiří, starý známý z dob studií. Blažena nás po chvíli opustila a já zůstala s Jiřím sama.

Přisedl si a řekl mi, že mám pořád ten stejný pohled – trochu netrpělivý a znuděný, jako bych už všechno viděla a o nic se nechtěla snažit. Musela jsem se usmát, když přiznal, že byl tehdy hloupý, že mi nikdy neřekl, co ke mně cítí.

Jako znovuzrozená

O týden později mě Jiří vytáhl na procházku do Stromovky. Když mi nabídl rámě, přiznala jsem mu, že už jsem skoro zapomněla, jaké to je být ženou, a ne jen matkou nebo babičkou. Netrvalo to dlouho a pozval mě k sobě na večeři.

Před odchodem jsem se několikrát převlékala a srdce mi bušilo jako dospívající dívce. Jiří uvařil skvělé jídlo a celý večer jsme se náramně bavili. Tehdy jsem poprvé po letech pocítila, že život nekončí u hlídání krevního tlaku a mazání rohlíků.

Začali jsme se vídat čím dál častěji. I když jsem si namlouvala, že na jeho zprávy nečekám, kontrolovala jsem telefon každou hodinu. Když mě Jiří pozval na taneční večer pro seniory, nejdřív jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila.

Sál byl plný lidí našeho věku, kteří jsou pro okolní svět často neviditelní, ale já se ten večer cítila, jako by ze mě někdo strhl nálepku „babička“.

Jiří mi složil poklonu, že vypadám krásně, a když jsem se snažila zavtipkovat o svém nelichotivém ranním zrcadle, jen mi stiskl ruku a řekl, že zrcadlo neví, co vidí, ale on ano.

Už nejsem jen babička

Své dceři o Jiřím zatím nevyprávím, nejspíš proto, že vím, jak by to znělo. Lidé si často myslí, že v tomhle věku už na city nemáme nárok, ale já vím, že o tom, co smíme, rozhodujeme jen my sami.

Jiří mi teď často volá, láká mě do cukrárny nebo do divadla a těší se na mé „vtipné obličeje“. Směji se s ním a cítím se mnohem víc přítomná než před roky. Už nejsem jen ta babička Eva, co hlídá polévku na plotně.

Jdu za svými sny

Když jsme nedávno seděli na lavičce v parku, Jiří se na mě podíval a řekl, že jsem teď ještě krásnější než kdysi. Podívala jsem se na něj a na chvíli úplně zapomněla, kolik mi je let a co všechno bych už prý „neměla“ chtít.

Jiří mi totiž připomněl důležitou věc. Že jsem stále žena, nejen pečovatelka vnoučat. Jsem to prostě já, se všemi svými sny, které se v mých osmašedesáti letech rozhodly znovu probudit.

Eva H. (68), Jihlava