Léta jsme budovali s manželem penzion, na který jsem nakonec zůstala sama. Chtěla jsem to vzdát, ale neudělala to. Naštěstí!

Když jsme s Karlem před třiceti lety koupili starý dům na okraji Českého ráje, všichni si ťukali na čelo. Do střechy zatékala, okna netěsnila a kolem rostlo víc kopřiv než květin. Jenže já jsem v té ruině viděla něco úplně jiného.

Malý rodinný penzion, kam se lidé budou rádi vracet. Karel se smál, že jsem nenapravitelná optimistka. To já vždycky byla, ale především jsem asi měla docela dobrou intuici.

Dřeli jsme a budovali

První roky byly neskutečně těžké. Já uklízela pokoje, připravovala snídaně, vyřizovala rezervace a večer ještě obsluhovala hosty. Karel opravoval všechno, co se dalo opravit.

Dovolenou jsme neznali a volné víkendy také ne. Brzy jsem ale zjistila jednu věc. Hosté se nevracejí kvůli krásným pokojům. Vracejí se tam, kde se cítí vítaní.

Pamatovala jsem si, kdo pije kávu bez cukru, kdo slaví výročí svatby nebo kdo si po večeři rád sedá na lavičku pod starou hrušeň. Některým jsem schovala jejich oblíbený pokoj, jiným doporučila nový výlet. A oni se vraceli. Ne jednou, ale každý rok.

Myslela jsem, že je konec

Pak přišel den, který všechno změnil. Karel dostal infarkt a během několika hodin bylo po všem. Najednou jsem zůstala sama. Děti ještě studovaly, penzion potřeboval novou střechu a já jsem poprvé v životě nevěděla, co bude dál.

První týdny jsem byla přesvědčená, že penzion prodám. Připadala jsem si ztracená. Karel byl přece ten, kdo všechno zvládal. Pak přijeli naši stálí hosté.

Objímali mě, ptali se, jestli zůstáváme otevření, a říkali, že bez našeho penzionu si léto ani neumějí představit. Tehdy jsem si uvědomila, že sem nejezdili jen kvůli Karlovi. Jezdili i kvůli mně.

Už žádné pochyby

Od té chvíle jsem přestala pochybovat. Zjistila jsem, že největší výhodou malého penzionu není velikost ani luxus, ale osobní přístup. Když mi po telefonu zavolal někdo nervózní, věděla jsem, že potřebuje povzbudit.

Když jsem slyšela unavený hlas mladé maminky, nabídla jsem jí klidnější pokoj. A když se ozval pravidelný host, už jsem věděla, jestli bude chtít ráno míchaná vajíčka nebo domácí bábovku. Nikdy jsem se to neučila. Prostě jsem měla lidi ráda a naučila se jim naslouchat.

Nejlepší rozhodnutí

Před několika lety mi jeden hotelový řetězec nabídl, že penzion koupí. Byla to lákavá částka. Děti říkaly, že bych si konečně měla odpočinout.

Jenže když jsem si představila, že na místě našeho penzionu vyroste moderní apartmánový dům, věděla jsem, že to nedokážu. Peníze by mi možná zajistily pohodlnější život. Jenže vzaly by mi místo, které jsme s Karlem budovali téměř třicet let. Místo, kde jsem se naučila věřit sobě i své intuici.

Renata N. (58), Nový Jičín