Rodiče mě vychovávali přísně. Nesměla jsem nic a nikam, zakázali mi i školní výlet, prý kdovíco se tam může stát. Tak jsem se vzbouřila.
Stále si myslím, že to rodiče s přísností přeháněli. Zařekla jsem se, že taková nebudu, že je to příliš, a snažila jsem se u své dcery o jiný přístup, kamarádský, tolerantnější. Domov není vojna.
Ale moji rodiče mi z něj vojnu udělali, divím se, že mě ráno trubka nevolala na rozcvičku a že jsem nemusela podávat hlášení. Nerada na to vzpomínám. Později, když už jsem byla dávno dospělá, jsem jim to vyčítala, ale nepochopili, o čem mluvím.
„Na dceru je potřeba přísnost,“ vrčel můj táta. „Jinak by zvlčila.“ Nesměla jsem nic a nikam, ani do kina, ani na diskotéku, dokonce ani ven před dům. Všude mi podle mých rodičů hrozilo nebezpečí.
Spolužák Vláďa
Jako jediná ze třídy jsem nejela na dvoudenní školní výlet. Táta to zakázal. „Neumíš si představit, co všechno se na takovém výletě může stát,“ vysvětlila máma. No ale nestalo se tam nic.
Všichni se v pondělí spokojeně vrátili do třídy a vyprávěli, jak závodili v běhu, jak se koupali a jak si večer u táboráku opékali buřty. No a pak se to stalo. Zamilovala jsem se do spolužáka Vládi, ale pořádně.
Vláďa byl, jak přiznal a psal i do dopisů, ze mě také paf. Byla to láska, o které jsem čítávala v tlustých románech, vypůjčených z knihovny. Věděla jsem, že po osmnácté hodině mě ven nepustí, i kdybych se stavěla na hlavu, přitom mi bylo sedmnáct.
Už se to nedalo vydržet. Stala se ze mě rebelka. „Víš co?“ rozhodla jsem jednoho dne. „Utečeme spolu, chceš?“ Vláďa se rozzářil, bez výhrad souhlasil.
Já vám ukážu
Plán byl jasný. Večer vylezeme z oken svých pokojů, každý s batůžkem obsahujícím jídlo, vodu, baterku a pár korun, a prostě spolu někam utečeme. Když bylo pro mne vyloučeno jít na rande, nezbylo, než se uchýlit k radikálnímu řešení.
Byla jsem na sebe hrdá. Já vám ukážu, rodičové. To budete koukat. Budete litovat, jak krutě jste se mnou zacházeli. Sraz byl ve dvacet nula nula pod první lampou v naší ulici, myšleno zprava u trafiky.
Přešlapovala jsem tam celých pětatřicet minut, pak jsem se potupně vrátila oknem zpátky domů a celou noc probrečela. Ve škole mi Vláďa šeptal, že se moc omlouvá, ale ztratil odvahu.
Netušil, kde bychom spali, a navíc v rádiu hlásili, že v noci bude pršet. A co by se stalo ráno, až by rodiče zjistili, že není doma? Vždyť by nás hledala policie! „Zbabělče!“ sykla jsem.
Ovšem už v té vteřině mě to mrzelo. Měl smutné oči. Od té doby jsme se spolu nebavili. Je to škoda. Třeba bychom se k sobě hodili, mohli jsme se vzít a být spolu šťastni, ale nebylo nám to souzeno.
Jaroslava (65), Litoměřice