Smrt manžela jsem nesla těžce. Ještě hůř na tom byl vnuk Kuba, který dědu miloval. Při poslední návštěvě se ale choval zvláštně.

Nikdy by mě nenapadlo, že manžel Pavel zemře dřív než já. Neměl jediný zdravotní problém, přesto si ho někdo přál už tam nahoře. Miloval mě i naši dceru Lenku. Byl to ale typický pedant a puntičkář. Právě kvůli tomu jsme se nejvíc hádali.

Zbožňovaný dědeček

Když Lenka porodila našeho vnuka Kubu, my s Pavlem jsme pro nic jiného nežili. Jakmile byl Kuba větší, manžel se ho snažil všechno naučit, protože jeho otec byl pořád na cestách a malý ho postrádal. Pavel učil Kubu samozřejmě pořádku.

Vždycky mu ukázal, jak mají být poskládané hrníčky, nebo když je obraz nakřivo, jak ho má přesně narovnat. Já se tajně někde za rohem smála. Kuba ale dědu zbožňoval, a tak jsem do toho nezasahovala.

Určitě by ho naučil mnoho dalších věcí, ale bohužel zcela nečekaně zemřel. Dostal za jízdy infarkt. Stala se kvůli tomu ošklivá nehoda, kterou jako jediný nepřežil.

Společný víkend

Jak už to u smrti milovaných osob bývá, zcela mě to zničilo. Kdo na tom byl ale podstatně hůř, byl právě malý Kuba. V šesti letech už dítě takovou ztrátu chápe a cítí bolest a smutek stejně jako dospělí.

Často mi od dcery volal, jen aby se zeptal, jak se mám. Při posledním hovoru si přál, aby ke mně mohl přijet na víkend. Souhlasila jsem. Když mi řekl, že by chtěl spát v posteli, kde spal děda, samozřejmě jsem kývla.

Manžel by byl určitě rád. Celý den jsme leželi ve fotkách a vzpomínali na dědu. Blížil se čas spánku a my se šli uvelebit do postele. Usnula jsem poměrně rychle. Kuba podle všeho také.

V noci jsem se zničehonic probudila a všimla jsem si, že místo vedle mě je prázdné. Běžela jsem se podívat po domě, kde Kuba je. Ten v pyžamu chodil po obýváku a dával nakřivo obrazy.

„Co to tady děláš?“ zeptala jsem se. „Babi, děda mě poprosil, abych tady udělal menší nepořádek, aby se nenudil, až zase přijde,“ řekl vesele. „Až zase přijde? Miláčku, děda je ale mrtvý, ten už nepřijde,“ řekla jsem něžně.

„Babičko, to si myslíš ty, ale děda sem pořád chodí a je rád, jak hezky uklízíš. Jen se nudí, když přijde, a chce po mně, abych udělal nepořádek, a on to pak uklidí, tak jako kdysi,“ pronesl.

Všechno bylo uklizené

Vzala jsem ho za ruku a odvedla do postele. Ještě jsem se otočila do obýváku a viděla jsem ten nepořádek, který Kuba nadělal. „Ráno to spolu uklidíme, jo?“ zašeptala jsem. Vnuk zakroutil hlavou a řekl, že to děda stihne, než vstaneme.

A skutečně. Ráno bylo všechno uklizené. Nevěřila jsem tomu. Pořád jsem si myslela, že to Kuba uklidil někdy brzy ráno. Další noc jsme provedli to samé. Ráno bylo vše zase uklizené. Manžel se tedy skutečně vrací, aby uklidil tak, jak to měl rád.

Naďa J. (64), Chrudim