Dcera s kamarádkou mi chtěly za každou cenu najít chlapa. To se jim ale nepovedlo. Monet mě zachránil před osamělostí víc než jakýkoliv člověk.

Po smrti manžela jsem měla pocit, že se můj svět zastavil. Dva roky jsem se učila žít sama, až se do toho vložily moje dcera Anna a nejlepší kamarádka Radka.

Obě byly přesvědčené, že žena před šedesátkou nemůže zůstat zavřená doma, a tak mi bez mého vědomí založily profil na seznamce. I když jsem se bránila, nakonec mě pod tlakem přemluvily, abych to aspoň zkusila.

„Jen běž na kávu, uvidíš, že svět je plný zajímavých lidí,“ opakovala mi Radka, zatímco já jsem v hloubi duše toužila jen po svém klidu a samotě.

Chtěla jsem svůj klid

Moje pokusy o randění dopadly katastrofálně. První nápadník v elegantní kavárně hodinu v kuse pomlouval svou bývalou manželku, druhý zase hned po pozdravu prohlásil, že dnešní ženy jsou příliš náročné a on hledá jen tradiční služku.

Cítila jsem se čím dál hůř a po třetí nepovedené schůzce jsem kamarádce oznámila, že na tohle prostě nejsem stavěná. Nechtěla jsem nikomu sloužit ani poslouchat cizí nářky. Chtěla jsem svůj klid, i když mě ta absolutní prázdnota v bytě občas neskutečně tížila.

Smutné oči

Zlom nastal jednoho deštivého rána na trhu, kde jsem potkala bývalou kolegyni Terezu. Ta už byla léta v důchodu. Pomáhala v útulku a vypadala velmi vyčerpaně.

Vyprávěla mi o psovi jménem Monet, kterého majitelé odložili jako starý kus nábytku, protože se stěhovali do ciziny a nechtěli řešit papírování. Monet v útulku odmítal jíst a jen smutně hleděl ke dveřím. Ten příběh mě zasáhl víc, než jsem čekala.

Cítila jsem s tím opuštěným tvorem zvláštní spřízněnost a poprosila jsem Terezu, jestli se na něj můžu jít podívat. V budově útulku mě nejprve omráčil hluk a pach, ale na konci chodby, v posledním kotci, vládlo naprosté ticho.

Monet tam ležel schoulený do klubíčka a nereagoval na okolí. Když ke mně konečně pomalu otočil hlavu, dech se mi zastavil – měl jedno oko nebesky modré a druhé hnědé, obě plné nepopsatelného smutku.

Tohle holky nečekaly

Opatrně jsem prostrčila ruku mřížemi a beze slova čekala. Po dlouhé chvíli ke mně přišel a jemně opřel svůj studený čenich o mé prsty. Tereza jen nevěřícně kroutila hlavou, protože se psa od jeho příchodu nikdo nesměl ani dotknout.

V tu chvíli jsem věděla, že ho tam nenechám. Když mě večer navštívily dcera s Radkou a uviděly v obýváku velkého psa, byly v naprostém šoku. Radka mě hned začala varovat, že v mém věku je tak silné zvíře nezvladatelným závazek a že mi jen zničí byt.

„Chtěly jste, abych měla společnost, tak ji mám,“ odpověděla jsem jim rázně. Vysvětlila jsem jim, že Monet potřebuje někoho, kdo ho už nikdy nezradí, a já zase někoho, o koho se můžu s láskou starat.

Když si jim pak pes klidně položil hlavu do klína a podíval se na ně těma svýma neuvěřitelnýma očima, obě kritičky konečně zmlkly. Začátky sice nebyly nejjednodušší, ale Monet mi do života vrátil řád a smysl.

Díky pravidelným procházkám v parku jsem se začala víc hýbat, našla si nové přátele mezi ostatními pejskaři a konečně přestala mluvit k prázdným stěnám.

Jsem šťastná

Po pár měsících i kamarádka uznala, že vypadám mnohem lépe a častěji se usmívám. Místo toho, abych marnila čas s muži ze seznamek, kteří mě jen vysávali, našla jsem si věrného parťáka, který mě miluje bez výhrad.

Hana V. (61), Prostějov