Někdy jsou naše sny tak živé, že je problém poznat, zda se nejedná o realitu. Dva dny po sobě jsem měla stejnou noční vidinu.

Nikdy jsem doma neměla problémy se spaním. Až do osudného dne. Tehdy se mi zdál značně znepokojivý sen. Přišel v něm ke mně do pokoje cizí muž. Všechno vypadalo jako ve skutečnosti. Muž se mě snažil přemluvit, abych vyšla před dům. Mluvil na mě klidným hlasem:

„Musíš jít ven. Pojď, prosím, ven.“ Šel z něj strach. Když jsem se probudila, necítila jsem se dobře. Dostala jsem zimnici, tak jsem raději zapnula topení a šla jsem se napít. Když jsem se vracela, topení bylo vypnuté.

Než jsem ulehla, znovu jsem ho roztočila naplno a usnula jsem. Bohužel jsem se vrátila do svého snu. Muž pořád stál v mém pokoji a naléhal, abych vyšla před dům. Já jsem s ním ve snu mluvila: „Nikam nejdu, je mi veliká zima.

Nech mě být.“ Muž dál naléhal, až jsem se vzbudila. Prozřela jsem a došlo mi, že je mi stále zima. Vstala jsem k topení, které bylo ledové. „Jak je to možné? Vždyť jsem ho zapínala,“ mumlala jsem si. Zimou se mi třásly ruce, takže jsem topení znovu zapnula.

Stála jsem na chodbě

Ráno jsem se probudila velmi unavená. Přehrávala jsem si svůj sen a nechápala jsem, proč se mi to zdálo. Další noc se sen opakoval. Muž tentokrát vypadal nemocně. Byl celý bledý. Hystericky naléhal, abych vyšla ven. Křičel na mě:

„Musíš jít ven!“ Ve snu jsem se zvedla z postele a zamířila ke dveřím. „Pojď, už jenom kousek a budeš venku,“ promlouval ke mně. V ten moment jsem se probudila. Vyděsilo mě, že nejsem v posteli. Stála jsem bosýma nohama na chodbě.

Jednu ruku už jsem měla na klice. „Co se to se mnou děje? Nikdy jsem náměsíčná nebyla,“ nadávala jsem si. Běžela jsem zpátky do pokoje. Topení bylo opět studené. Přitom jsem si byla jistá, že jsem ho večer zapínala.

„Někdo si tady se mnou hraje,“ blesklo mi hlavou. Byly asi čtyři hodiny ráno, takže jsem se snažila znovu usnout. I když jsem se soustředila na příjemné věci, opět se mi zdálo to samé. Muži z mého snu se změnila tvář. Vypadal jako pár minut před umřením.

Znovu na mě naléhal, abych šla ven. „Potřebuji tvoji pomoc. Jsi nejblíž! Vyjdi ven, prosím!“ křičel na mě plný zoufalství a bezmoci. Vzbudila jsem se a rozhodla se, že vyjdu před dům, jak si muž přeje.

Záchrana

Zdálky už jsem slyšela houkající sanitku. Pár metrů od našeho domu se pod stromy seběhl hlouček lidí. Nad někým se skláněli. Doběhla jsem tam. Na zemi ležel muž z mého snu. „Jak je to možné?“ klekla jsem si k němu a zahájila masáž srdce.

Oživovala jsem ho, jako bych to dělala každý den. Moc jsem si přála, aby neumřel. Volal o pomoc a já jsem to nebrala vážně. Díkybohu se podařilo muže zachránit. Ležel tam dva dny. Bylo to za minutu dvanáct.

Jana F. (65), Telč