Původně to byla dětská hra, nakonec nám ta záliba ale vydržela dodnes. Skutečný poklad jsme našli jen jednou, ale nikdy neříkej nikdy.

Hon za pokladem, to byla naše oblíbená zábava od dětství. Pro mámu to byla jen taková hra, nad kterou nechápavě vrtěla hlavou. Ale naši aktivitu nám nezakazovala.

Nikdy se nám nic hodnotného najít nepodařilo, jen tu a tam nějakou minci nebo kousek starého kovového náčiní na poli. Bratr se časem stal restaurátorem zbraní. A byl v tom opravdu dobrý.

Já dokázala občas poznat zajímavé kousky a měla představu, kolik za co sběratelé platí. Nenapadlo by mě ale, že mi tyto znalosti budou někdy užitečné. Přesto se tak stalo.

Svůj vysněný poklad jsme s bratrem našli v době, kdy jsme se oba dostali do finančních potíží a přišel nám více, než vhod. Žili jsme s mužem pouze z jeho platu.

Maminka v té době nastoupila do důchodu a občas mi hlídala dítě, abych mohla chodit za pár stovek uklízet do jedné firmy. Žádné velké terno to nebylo, ale já peníze potřebovala. Bratr byl ve stejné době bez práce.

Dvě zbraně

Ve firmě, kde jsem každé ráno uklízela, mě oslovil ředitel, jestli bych si nechtěla přivydělat. Potřebuje doma generální úklid a jeho manželka něco takového dělat nebude. A protože bylo potřeba i silnou mužskou ruku, dohodila jsem ten kšeftík svému bratrovi.

Netušili jsme ani jeden, že právě tady, ve vile z první republiky, nás bude čekat náš vysněný poklad. Na půdě, plné harampádí, jsme nastartovali svůj detektor.

A objevili skrytý výklenek ve zdi a tam mahagonovou skříňku. Byla docela těžká. Když jsme ji s bratrem otevřeli, skoro se nám zastavilo srdce. Stačil letmý pohled a bylo nám jasné, že to, co je uvnitř, má obrovskou cenu.

„Co to máte?“zeptala se nás manželka pana ředitele, když jsme truhličku vynesli na dvůr. „To bude mít obrovskou cenu!“ vydechli jsme nadšeně. „Hm, jenom další krámy,“ pronesla paní ředitelová znuděně, když viděla ve skřínce dvě staré zbraně.

Nevěděli jsme, jak si o tu skřínku říct, osud nám ale zahrál. Paní ředitelová totiž následně stejně znuděně dodala: „Jestli se vám to líbí, tak si to vezměte, jinak to vyhodím.“

Naše zábava

Málem jsme tehdy radostí skákali do vzduchu. Celý večer jsme se doma kochali svým pokladem, který, jak jsme tušili, nám vynesl opravdu hezké peníze. Milionáře z nás ten nález neudělal, ale byla to pro nás oba skvělá finanční injekce.

Já dostala sebe i manžela z dluhů a bratr si rozjel své podnikání. Oba jsme začali konečně pořádně žít. A dnes – v důchodu – se bavíme tím, že chodíme s detektorem kovů po bojištích a starých ruinách.

Karla (67), Nymburk