Od labutí se můžeme učit věrné lásce. Pro milovaného partnera jsou schopné položit i život. Dobře také poznají, když vás něco trápí.

Otec mého spolužáka byl veterinář. Často přicházel do naší školy a vyprávěl o zvířatech. Jako malá jsem ho milovala. Což moje matka považovala za nenormální. V očích dítěte však laskavá duše, která léčí zvířátka, převážila všechno ostatní.

Úžasná zvířata

Pamatuji si, kdy mě nejvíce dojal. Vyprávěl o labutích. O tom, jak si tato zvířata vyberou jednoho partnera a s ním prožijí celý svůj život. Když jeden z nich zemře, druhý ho dlouho nepřežije. Ta zvířata mě fascinovala.

Když jsem byla na střední škole, znovu jsem si na ten fascinující labutí život vzpomněla. Tehdy mi bratr po příchodu ze školy vyprávěl, že poblíž železniční trati leží mrtvá labuť. Srazil ji prý rychlík.

Hrůzné divadlo

Ještě ten den jsme se rozhodli, že se na místo podíváme. Mrtvá labuť tam už nebyla. Někdo ji asi odnesl. Než jsme ale stihli odejít, odehrálo se nám před očima děsivé drama. Z dálky jsme uslyšeli dunění kolejí, jak se blížil rychlík.

Jakmile se lokomotiva vyřítila, objevila se letící labuť. A v plné rychlosti narazila do lokomotivy. Ani jeden jsme nepochybovali o tom, že to byl partner té labutě, kterou bratr předtím viděl ležet vedle kolejí.

Po mnoha letech jsem se ale přesvědčila, že ne každá labuť zemře, když ztratí partnera. Tehdy jsem byla čerstvě rozvedená, neměla jsem žádné dítě, bylo mi přes třicet. Seděla jsem na břehu rybníka a smutně zírala na hladinu, když jsem si všimla labutě. Seděla na vodě blízko břehu a pozorovala mě.

Šla za mnou

Pak připlavala až ke mně. Dívala se mi do obličeje a nakonec mě začala jemně ozobávat a cosi tiše švitořila. Když jsem se asi po hodině zvedla a šla domů, kráčela za mnou. A stála pak nehnutě před vrátky našeho domu.

A seděla by tam asi do rána, kdybychom ji nepustili na dvůr. Zabydlela se u nás navždy. Po několika dnech jsem se dozvěděla, že místní rybář našel v rákosí mrtvou labuť. Všichni se shodli, že tohle byl asi její partner.

Poznal, že i já jsem osamělá, a došel k názoru, že jeden druhého potřebujeme. Měl pravdu. S Ludvíkem, jak jsem labuti začala říkat, jsme byli nejlepší přátelé několik let. Když zemřel, pochovali jsme ho na dvorku pod višní.

Iveta (64), Chebsko