Nikdy jsem nezažila nic nadpřirozeného. Vždy jsem o takových příhodách jen četla nebo slyšela. Před rokem se ale stalo něco i mně.

Pocházím z vesnice na jižní Moravě. Rodiče vlastní větší domeček s menším hospodářstvím. Oba pracují jako zemědělci a hospodáři. Maminka se k tomu všemu ještě starala o nemocného souseda. Jmenoval se Jindřich a byl po několika operacích srdce.

Vzhledem ke svému vysokému věku a zdravotnímu stavu potřeboval pečovatelku, a toho se z přátelství ujala právě moje máma. Několikrát denně za ním zašla. Navařila mu na několik dní a vyprala prádlo. Pomohla mu najíst se a umýt.

Měla i energii na to, aby mu četla noviny. Někdy spolu luštili křížovky. Byla jsem na ni hrdá, protože mu věnovala hodně svého času. A Jindra jí za to byl velmi vděčný.

Odvezla ho sanitka

Když zrovna maminka nemohla, zaskočila jsem za ni já. Jindra pro mě měl vždycky nějakou zajímavou příhodu. I když to nebyl rodinný příslušník, říkali jsme mu strejdo. Patřil prostě k nám do rodiny.

Často jsem musela kvůli práci jezdit na služební cesty, ale vždycky, když jsem se vrátila domů, jsem šla pozdravit rodiče a hned pak i strýce Jindru. Loni to bylo naposledy, co jsem ho viděla živého.

Vracela jsem se zrovna domů a byla tam i moje sestra se svými dětmi. V sobotu ráno se Jindrovi udělalo zle. Odvezla ho sanitka a my se za něj modlily. Celou sobotu jsme o něm neměly žádné zprávy. V neděli jsme seděly na zahradě. Bylo krásné slunečné odpoledne.

Děti si hrály na pískovišti, které bylo blízko Jindrova plotu. V jednu chvíli k nám přiběhla malá Anička a povídá: „Teto, za plotem je strejda a mává nám.“ Pohladila jsem ji. „To není možné. Strejda odvedle je v nemocnici,“ snažila jsem se jí vysvětlit.

„Ne! On tam vážně stojí. Pojď se podívat,“ tahala mě za ruku. Šla jsem tedy za ní. A skutečně. U dveří svého domu stál Jindra. Nic neřekl, jen nám mával a poté odešel dovnitř.

Šla jsem za mamkou, abych jí to řekla. „To není možné,“ prohlásila a šla se k Jindrovi podívat. Zvonila na něj, ale nikdo neotvíral. Vzala tedy klíče od jeho domu a šla dovnitř.

Jindra v domě nebyl. Mamka dětem vynadala, proč si dělají takové srandičky. Anička se ale dušovala, že ho viděla. A já také vím, co jsem viděla. Jindra tam stál a mával mi.

Přišel nám poděkovat

Během odpoledne přišla zpráva, že Jindra kolem třetí hodiny zemřel. To byl zhruba čas, kdy jsme ho viděly. Myslím si, že se s námi přišel naposledy rozloučit. Mamka o tom dlouho nechtěla ani slyšet. Byla z jeho smrti velmi smutná.

Až dnes, téměř po roce, se však přiznala, že za ní přišel ještě ten večer. Za vše jí poděkoval a naposledy se rozloučil. Je zřejmé, že nás bral vážně jako svoji rodinu. Nikdy na něj nezapomeneme.

Adéla M. (50), jižní Morava