Mám strach jezdit na vlastní chalupu. Na jaře jsem tam našla cizí stopy v blátě, které vedly téměř k ní. A překvapivě končily dva metry od ní.
Mám starou chalupu v Krušných horách, kterou postavil můj děda. Nejezdíme tam moc často, protože podle manžela je moc daleko od civilizace, naše děti nemají čas a vnoučatům zase vadí, že tam není signál.
Sama se na chalupu dostanu jenom někdy, ale zvažuji, že tam přestanu jezdit. Na chalupu se dostanu tak jednou do měsíce. Protože jedu sama, koupím si jenom pár nezbytných potravin. Pak si tam rozdělám oheň a něco si čtu.
Docela mi to vyhovuje, mám klid a dobře se vyspím. V okolí znám pár míst, kde rostou houby, a asi půl hodiny cesty od chalupy je dobrá hospoda. Co víc bych si mohla přát? Snad jen méně záhad.
Zvuky v noci
Když končila zima, prožila jsem na chalupě opravdu podivný víkend. V noci mě vzbudilo zvláštní klepání. Neozývalo se od dveří, ale jakoby odněkud ze střechy. Pak se k tomu přidalo chrastění a další zvuky, které nemohl způsobit vítr ani žádné zvíře.
Ležela jsem ve tmě a neodvažovala se pohnout. Trvalo to asi deset minut, ale já pak už nemohla usnout. Ráno jsem nenašla žádné stopy po tom, co se dělo v noci. Zatímco jindy se z chalupy vracím odpočinutá lépe než z dovolené, tehdy jsem domů přišla unavená.
Manžel si ze mě dělal legraci, že jsem moc pila. Ale pravdu jsem mu říct nemohla, asi by mi to neuvěřil. Po tom zážitku jsem pak nějakou dobu neměla chuť zajít na chalupu. Jela jsem tam až na začátku jara.
Pod lesem jsem odstavila auto a začala se brodit bahnem do kopce. Chalupa stojí na malém palouku. Na první pohled vypadala idylicky. Všude bylo ticho a pod lesem se vyjímala chalupa, která tam stojí už téměř sto let.
Stopy zmizely
Brodila jsem se k ní, když jsem si najednou všimla, že někdo tudy už šel. Blátem vedly stopy, byly velké asi jako moje. Myslela jsem si, že jde o nějakého turistu. Jenže pak se stopy začaly stáčet k chalupě a já měla neblahé tušení. Co když ji někdo vykradl?
Co nejtišeji jsem se snažila jít dál. Stopy opravdu vedly až k chalupě, ale skončily dva metry od ní. A dál nebylo nic, jenom neporušený povrch. Stála jsem tam a nechápavě koukala na ty stopy. Jak je možné, že vedou jenom jedním směrem?
A proč najednou končí tak daleko od chalupy? Přiznám se, že jsem dostala strach. Chvíli jsem se odhodlávala, ale dovnitř jsem se neodvážila. Otočila jsem se a rychle běžela zpět k autu. Bylo mi jedno, že budu úplně celá od bahna.
V té chvíli jsem měla takový strach, že jsem si přála být jen co nejdál od chalupy. Cestou domů mě ten pocit neopouštěl a jsem pevně rozhodnutá, že se tam jen tak nevrátím. Možná by bylo nejlepší chalupu prodat, ať se z toho stane problém někoho jiného.
Naďa L. (60), Karlovy Vary