Vyrazili jsme na víkend na chalupu. Už první večer bylo jasné, že romantika půjde stranou. Ze sklepa se ozývaly podivné rány.

S Dušanem jsem chodila necelý rok, když mě pozval na chalupu, která patřila jeho prarodičům. Nadšeně jsem souhlasila. Chalupa byla postavena ve skalách, všude kolem jen les.

Pro romantiku ve dvou jako dělané. Hned po příjezdu jsme si zatopili v kamnech a uvelebili se k televizi. Předem jsme věděli, že budeme spát v dolním patře, protože nahoře bychom zmrzli.

Bouchání na dveře

Kolem jedné jsme ulehli do postelí a těšili se na klidnou noc v přírodě. Chvíli nato jsme zaslechli rány, které vycházely ze sklepení. „Dušane, někdo tam je,“ strčila jsem do něj. I když se mu dvakrát nechtělo, vzal si kabát a společně jsme se tam šli podívat.

Sklep byl umístěn pod chalupou, vchod do něj byl přes masivní železné dveře. A právě na ně někdo bušil. „Kdo tam je?“ zeptal se Dušan nesměle. Bouchání utichlo a vyměnilo ho podivné vzdychání a broukání.

„Jdeme raději zpátky,“ zavelela jsem. Obešli jsme všechna okna a dveře, abychom se ujistili, že je všude zavřeno. Pak jsme zalezli do postele a Dušan měl na stolku připravený nůž.

Okna dokořán

Zatímco on usnul, já to nedokázala. Pořád jsem čekala, kdy ty zvuky znovu uslyším. Nakonec se mi to podařilo zaspat. Znovu jsem se probudila ve čtyři ráno, byla totiž ukrutná zima. V našem pokoji byla všechna tři okna dokořán.

Vstala jsem a rychle je zavřela. „Vstávej,“ řvala jsem na přítele. Ten se jen přetočil a dál spal. Šla jsem se pro jistotu podívat po celé chalupě. Nestačila jsem se divit, protože všude byla otevřená okna.

Postava na chodbě

Cestou do pokoje jsem se stavila na toaletě. Když jsem si šla umýt ruce, od umyvadla jsem ve dveřích viděla postavu. V domnění, že je to Dušan, jsem mu řekla: „Myslím, že tu někdo je.

Měli bychom hned ráno odjet.“ Postava ve dveřích ale dál nehnutě stála a ve stínu temného světla jsem jí neviděla do tváře. Poté odešla. Pořád jsem si myslela, že je to Dušan. Jenže když jsem přišla do pokoje, ten tvrdě spal. Dostala jsem ještě větší strach.

Ulehla jsem vedle něj a snažila se ho vzbudit. „Dušane, někdo tady je. Viděla jsem u koupelny postavu,“ chrlila jsem na něj. Celý rozespalý se posadil a snažil se mi vysvětlit, že tu jsme sami. Jak to dořekl, z obýváku se ozvala rána!

Odjeli jsme pryč

Dušan tam hned vyběhl a čekala ho pohroma. Všechny knížky byly poházené na zemi. Běžel ke dveřím, aby případného zloděje chytil. Jenže nikoho nenašel. Vchodové dveře byly zamčené. „Už mi věříš?“ reagovala jsem na jeho vyděšený výraz.

„Odjíždíme, a to teď hned!“ zavelela jsem a přítel se nebránil. Naházeli jsme věci do auta a pláchli pryč. Když jsme odjížděli, světlo před chalupou třikrát zablikalo. Ať to bylo cokoliv, určitě to s námi nemělo dobré úmysly.

Karla L. (51), Nymburk