Na mou dceru neplatilo nic, díky ní jsem za dva roky zestárla o dvacet let. Byla jako z divokých vajec. Znala mě jenom, když něco potřebovala.

Darina byla živel. Nebyla to vzorná holčička, někdy jsem měla pocit, že jsem porodila malého ďáblíka. Do všeho šla po hlavě. Nevím, po které černé ovci v rodině byla. Možná po strýčkovi z Ameriky, který utekl v patnácti z domova. Kdoví?!

Moc jsem to v jejím dětství neřešila, říkala jsem si, že zdravé dítě má být plné života. Ve škole a mezi vrstevníky ji ale její horkokrevná nátura přiváděla často do potíží. Na střední škole se chytla špatné party a celé dny trávila po hospodách.

Kam zmizela?

Když jsem ten den ráno viděla její prázdný pokoj i skříň, krve by se ve mně nedořezal. Obrátila jsem se na policii a celé noci ji hledala. Byla i v televizi jako celostátně hledaná.

Až po měsíci jsem se od její kamarádky dozvěděla, že přespává někde v opuštěném domě. Kde? To ani ona nevěděla.

Celé noci jsem prostála u okna a zírala na měsíc – ze zoufalství bych snad i vyla, kdybych neměla ohledy na sousedy. Po šesti měsících se Darina objevila. Vyhublá, špinavá a podivně zamlklá.

Snad se změní

Chytla jsem ji za ruku a zeptala se, co se děje. V tu chvíli se rozbrečela a  řekla, že je těhotná. Ale že neví, s kým…V tu chvíli jsem viděla velkou šanci ukázat, jak skvělá máma jsem. Řekla jsem své holčičce, že to spolu zvládneme.

Překvapivě si to miminko toužila nechat. Těšila jsem se, že jí mateřská láska třeba změní, že ji zkrotí. Ani manžel se na dceru nedokázal v jejím stavu zlobit, byl taky rád, že je zpátky.

Chtěli jsme, aby po porodu nastoupila zpátky do školy a já byla připravená zůstat s miminkem doma. Ona nadšeně souhlasila. Byli jsme s manželem tak dojatí! Celé těhotenství byla doma, jedla zdravě, nikam nechodila.

Dokázala s něhou mluvit o miminku a my byli s manželem celí zjihlí, protože nás její proměna těšila. Po narození naší vnučky Rozárky jsme byli štěstím bez sebe.

Když se dcera tři měsíce po porodu zeptala, jestli by mohla jít večer s kamarádkou ven, souhlasili jsme. Říkali jsme si, jen ať si na pár hodin odpočine od mateřských povinností.

Do měsíce byla naše dcera zase pryč. Objeli jsme všechny taneční kluby, ptali se jejích známých. Opět jsme kontaktovali policii. Bez výsledku, všechno bylo marné.

Už ji neuvidím?

Byla jsem na nervy. Musela jsem ale fungovat pro naši malou vnučku, která za nic nemohla. Nakonec nám na dveře zaklepala policie a oznámila, že dcera utekla za hranice. V tu chvíli jsem cítila, že Darinu už nikdy v životě neuvidím. Jako tomu bylo u strýce.

I když mám někdy stavy, kdy na ni mám neuvěřitelný vztek, přesto se za ni modlím. Když se kouknu na Rozárku, které bude letos pětadvacet let, musím potlačovat slzy. Říká mi mami a manželovi tati.

Už dávno ví pravdu a svou skutečnou mámu vidět nechce. Darina nám všem moc ublížila. Nejraději bychom se odstěhovali, ale nemůžeme. Co kdyby se přece jenom jednou vrátila?

Julie (72), Děčín