Náš Honzík si tu zlatou rybičku moc přál a já jsem neměla to srdce mu ji nekoupit. Chodili jsme k akváriu a prosili, ať nám vyplní přání. A ona nás nakonec vyslyšela.
Doma jsme skvělá parta, všichni se máme rádi, vládne u nás pohoda, radost a veselá mysl. Jednou, když byl můj vnuk Honzík ještě malý, chodil do třetí třídy, jsme ale prožívali nepříjemné období.
Já i můj muž jsme nastoupili do důchodu, dcera byla po třetí na mateřské a zeť měl problémy s firmou. Měli jsme štěstí, že jsme bydleli ve svém domku a neplatili nájem. Kdyby to tak nebylo, nejspíš jsme skončili jako bezdomovci.
Procházela jsem se tehdy s vnukem po našem městečku a zamířili jsme se podívat do místního zverimexu. Tam měli mimo jiné i rybičky. Mého vnuka okouzlila zlatá rybička. „To je zlatá rybka, co plní přání, babi?“ zeptal se Honzík.
Rybičko zlatá!
„To je ona,“ odpověděla jsem bez váhání. „Tak to ji musíme mít!“ povídá vnuk, a já jen kývla hlavou a šla ji zaplatit. To bude doma povyk! Jsme bez peněz, a já koupím rybu, malé kulaté akvárko a žrádlo pro ni.
Jsme ale, jak už jsem napsala, skvělá rodina, tak jsem našla pro náš bláznivý nápad pochopení. Chodili jsme jeden po druhém k akvárku a říkali: „Rybičko zlatá, přeju si…“ Byl to náš každodenní rituál.
Jeden po druhém v průběhu dne přistoupil k naší Zlatušce, nasypal jí něco dobrého do vody a přitom nezapomněl říct, co si přeje. Přání bylo jediné a stále stejné: „Ať vyhrajeme ve sportce!“ Samozřejmě jsme si šli vsadit.
Dohromady jsme dali pár posledních korun, byli jsme posedlí touhou to zkusit. No – sportka nevyšla, ale za zbylé peníze Honzík vyloudil stírací los, kde se na nás přece jen štěstí usmálo.
Pod hruškou
Nebyla to sice velká výhra, ale v danou chvíli nám pomohla. Pak už se naše smůla zlomila, zeťákovi se začalo ve firmě zase dařit. Manžel si našel brigádu na recepci a já pletla po večerech svetry, protože sousedka už na své zakázky nestačila.
Zase jsme se měli dobře. A dodnes věříme, že to nebyla náhoda, ale zázrak zlaté rybky, Zlatuška se těšila naší velké lásce. Největší vztah si k ní vytvořil Honzík, ke Zlatušce chodil a loudil:
„Rybičko zlatá, přeju si, aby mě zítra nezkoušeli z chemie…“ a tak podobně. Ne vždy to vyšlo, ale většinou ano. Když nás naše rybka Zlatuška opustila, pohřbili jsme ji na zahradě pod hrušku.
Často si na ni i celý tento příběh vzpomeneme. Dokonce moje malá pravnučka Anička tu historku zná, občas běží pod hrušku a s nádechem spustí: „Rybičko zlatá…“
Zdena (74), jižní Čechy
