Honzu neměl nikdo v lásce. Tvářil se jako morous a zdravil na půl úst. Byl to samotář a podivín. Padli jsme si do oka během společného kouření na terásce.

Stáli jsme tam spolu sami a on mlčel. Koukal do křoví a mně to přišlo divné. Tak jsem ho oslovila. Nezdál se být nadšený. Odpovídal jedním slovem a nastalo vždy ticho, které jsem přerušila opět já sprchou dalších vět. Už mi docházeli nápady, o čem mluvit.

Říkala jsem si, že to bylo naprosté fiasko. Když jsem ale šla na své cigárko druhý den, objevil se. Dali jsme se do řeči a dál se už domlouvali na společných kuřáckých schůzkách.

Nakonec jsme šli na rande, abychom si mohli konečně pořádně popovídat, ty desetiminutové kuřácké pauzy nám nestačily.

Měla jsem jasno

Honza je o dvanáct let starší než já, ale člověk by mu tu padesátku na krku vůbec nehádal. Je rozvedený, bezdětný. Zjistili jsme, že máme hodně společného, názory, humor i určitou bezstarostnost.

Honza mi řekl, že jsem ho zaujala svým pohledem na život, jasnou představou, co chci. Já se před ním netajila tím, že než se jednou usadím a budu mít rodinu, že chci žít, cestovat a nemít starosti, jaké měli naši, když si nás s bratrem pořídili.

Sama máma mi radila, ať si nejdřív něco užiju. A Honza mi dával za pravdu. Prý mi rozumí a má to teď stejně. Ženatý už jednou byl, rodinného života si s exmanželkou užil dost.

Byla prý extrémně žárlivá, pořád mu něco vyčítala, kontrolovala ho a on si připadal jako ve vězení. Až si jednoho dne řekl dost a podal žádost o rozvod.

Užívali jsme si

Scházeli jsme se čím dál častěji a nakonec si řekli, že bychom spolu mohli žít. Honza měl byt, splácel hypotéku. Já bydlela v podnájmu, ten jsem pustila a nastěhovala se k němu. Byli jsme spokojená dvojka.

Pracovali jsme, po práci chodili s kolegy nebo kamarády nebo i sami na skleničku. Víkendy jsme trávili v posteli, ale i na výletech. Já nevařila, většinou jsme si někam na jídlo zašli, nebo si ho objednali domů.

Honza se zdál také spokojený, ale ne dlouho. Zhruba po roce občas naťukl, že bychom se mohli posunout v našem vztahu dál. Já na to řekla, že mi to takto vyhovuje.

Jenže Honza si nedal pokoj, sem tam se mu nikam nechtělo, nebo mi navrhl, že bych mohla něco uvařit. Pak začal mluvit o tom, že moc za cestování utrácíme a měli bychom začít šetřit, až nás jednou bude víc.

Náhle spadla klec

Honza prostě otočil. Řekl mi, že mu bude padesát a uvědomil si, že se chová, jako by mu bylo o patnáct let méně. Jeho vrstevníci už mají rodiny, děti. Nakonec přede mnou poklekl s prstenem. Měla jsem sto chutí mu říct, co blbne, ale nakonec jsem kývla.

Nechtěla jsem mu ublížit. Miluju ho, ale vdávat se nechci. Tak trochu jsem doufala, že když řeknu ano, že mu to bude stačit a dá chvíli pokoj. Jenže on poslední dobou nemluví o ničem jiném, než o svatbě a dětech.

Neustále řeší, kdy se vezmeme, kde bude svatba, koho pozveme. Kolikrát mám chuť zařvat, že žádná svatba nebude. Radši bych plánovala dovolenou. Nevím, co dělat. Honza je jak umanutý a čím dál víc mě tím štve. 

Eva (37), Praha