Nastoupila jsem do důchodu, byla bez manžela a bez dětí. Deprese a smutek se mi usadily v duši. Cítila jsem, že bez zázraku se už nevzpamatuju.
Když můj manžel nastupoval do důchodu, udělali jsme na naší chalupě velkou oslavu. Můj Venca vypadal skvěle, byl plný energie, vyprávěl, co všechno udělá, když bude mít nyní spoustu času.
Až jsem mu záviděla. Mě čekaly ještě tři roky v zaměstnání. Od té chvíle byl na chalupě raději, než v našem městském bytě. Nemohl se dočkat pátku, až půjdu z práce a zpátky z chalupy jsme jezdili v pondělí brzy ráno.
Ten pondělní stres mu nedělal dobře, jenže on si to nechtěl přiznat, a nechtěl ani, abych jela bez něho. Po jedné takové stresové jízdě v pondělí manžel zkolaboval. Infarkt. Šlo to s ním hrozně rychle. Ani jsem nevzdechla a byla jsem vdova.
Snila jsem si
A protože problémy nechodí nikdy samy, dcera se přestěhovala se zetěm do Anglie, kde on dostal skvělou práci, a syn vyrazil za štěstím dokonce za oceán. Najednou jsem byla sama, na což jsem nebyla zvyklá. A přesně do toho přišel můj důchod.
V práci mi sice udělali krásnou oslavu, já ale z ní odcházela s náručí plnou květin jako na popravu. Na chaloupku se mi vůbec nechtělo, ale začal duben, a to zahrádka volá! Sbalila jsem se tedy, sedla do auta a vyrazila.
Přes den jsem se snažila ubíjet čas prací na zahrádce, večery seděla pod naší hruškou a dívala se na skály. Vzpomínala jsem, jak jsme do nich s manželem rádi chodili – a jak jsme tam měli svou malou jeskyňku. Tam jsme chodívali už jako mladí…
Bylo mi při těch vzpomínkách tak smutno! Nemohla jsem se vzpamatovat, deprese mě pomalu požírala. Až jeden večer, byl velký měsíc a krásně svítily hvězdy, jsem zadřímla…
Manžel jako živý
Byl to takový polospánek, polobdění, slyšela jsem, jak hraje u sousedů hudba. Najednou se někdo zlehka dotkl mé ruky, zvedla jsem hlavu a jen zírala. Nedokázala jsem se pohnout. Přede mnou stál můj muž Venca, mile se na mě usmíval.
„Už nebuď smutná, Alenko, já se mám dobře, ale ty musíš být šťastná, protože jinak bych nemohl klidně spát. Jdi zítra do skal, do naší jeskyně, tam získáš zpátky chuť žít. Uvidíš!“ Poté můj muž zmizel jako pára nad hrncem. Zvedla jsem se a šla spát.
Dlouho jsem ale na ten zvláštní sen myslela. Ráno jsem se do pískovcových skal vydala. Procházela jsem se dlouho známými místy, a byla pravda, že se mi trochu pročistila hlava.
Hezčí život
Na několika místech s pěknou vyhlídkou jsem si uvědomila, že nemyslím na své starosti, ale na to, jaká krásná příroda je kolem. Nakonec jsem dorazila k naší jeskyňce. Posadila jsem se tam a vzpomínala.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla, když do jeskyně vlezl muž. Starší, ale sympatický. Začali jsme si povídat. Chvílemi jsem měla pocit, jako by na mě mluvil můj Venca. Tak se mu podobal.
Asi po hodince jsme se shodli, že je nedaleko docela příjemné posezení. Franta byl taky čerstvě v důchodu a rozhodl se ho trávit na své chalupě, která byla ve vedlejší vesnici, kousek od naší. Taky byl vdovec. Nakonec jsme v sobě našli spřízněné duše. Scházíme se spolu dodnes a život si děláme vzájemně hezčí.
Alena (70), Děčínsko
