Malá Anička byla hodné miminko, i tak jsme ale pořídili chůvičku. Jednoho dne jsem z ní zaslechla podivný šum a uplakaný hlas.

S Leošem jsme se seznámili už na vysoké škole a troufám si říct, že to byla láska na první pohled. Začali jsme spolu chodit a po promoci mě Leoš požádal o ruku. Do roka jsme se vzali. Oba jsme moc toužili po miminku a já jsem vždy chtěla být mladá maminka.

Radostné očekávání

Na těhotenství jsem byla připravená, a když jsem do očekávaného stavu konečně přišla, byli jsme já a můj manžel moc šťastní. Začali jsme pořizovat všechny nezbytné věci včetně chůvičky.

A právě ta mi jednoho dne přivodila zneklidňující a děsivé okamžiky. Místo žvatlání malé dcerky se z ní totiž ozýval neznámý hlas. Když se to opakovalo, rozhodla jsem se, že této záhadě přijdu na kloub.

Neznámé zvuky

Když se mi narodila Anička, prožívala jsem opravdu krásné dny. Dcerka byla klidná a hezky spinkala většinu dne a skoro celou noc. Přesto jsem v jejím pokoji raději nechávala zapnutou chůvičku.

Jednoho dne mě však vyděsily zvuky, které z ní vycházely. Rozhodně to nebyl pláč naší dcerky. Nikdy bych nevěřila, že dojde na slova mé maminky.

Starší byt nedaleko hřbitova

Když jsem otěhotněla, rozhodli jsme se s Leošem přestěhovat do většího bytu, aby pak naše dcerka měla svůj vlastní pokojíček. Nabídek moc nebylo, ale nakonec jsme s manželem našli starší byt, který měl přes ulici hřbitov.

Když se to dozvěděla moje maminka, tak se překřižovala a zapřísahala mě, abych to nedělala. Ale já na to nedbala.

Odpolední procházky

Byt jsme si dali do pořádku a ani ne po roce přišla na svět Anička. Mamce jsem raději neřekla, že chodím s kočárkem na hřbitov, protože je tam klid, stín a lepší vzduch.

Ráda si tam jen tak sednu na lavičku, Anička spinká a já si čtu nějakou knížku. Pak se ale stalo něco, co mě přimělo uvažovat nad tím, jestli bych matku přece jenom neměla brát vážně.

Znělo to jako vítr

Můj manžel byl zrovna na služební cestě. Četla jsem si v obýváku a měla puštěnou chůvičku, kdyby se malá náhodou probrala. Najednou se z chůvičky něco ozvalo.

Jakýsi šepot, ale víc to připomínalo vítr. Zpočátku jsem si myslela, že se mi to jenom zdá, ale zvuk nepřestával. Šla jsem se podívat na Aničku, ale ta sladce spinkala.

Celou noc jsem nespala

Když jsem se vrátila do obýváku, zvuk pokračoval. Nyní to znělo jako hlas. A to už mě trochu vyděsilo. Trvalo to jenom několik minut, ale spát jsem nemohla celou noc. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co je s chůvičkou.

Když manžel přijel domů, požádala jsem ho, jestli by se na ni nepodíval. Řekla jsem mu, že v ní něco chraptí. Ten můj kutil ji rozebral a zase složil, ale na nic neobvyklého nepřišel.

Dívčí hlásek

Po několika dnech, to jsem byla opět odpoledne doma sama s Aničkou, se z chůvičky ozval nezvyklý zvuk. Po chvilce začal připomínat hlas. „Zapomněli… Proč?“ ptal se hlásek malé dívenky. Vyběhla jsem za Aničkou, ale ta klidně spala.

Že bych snad začínala bláznit? Bála jsem se zůstávat doma, tak jsem Aničku opatrně přeložila do kočárku a vyrazila s ní do ulic. Automaticky jsem zamířila na náš obvyklý okruh a po chvíli jsem zjistila, že jsme na hřbitově. To už jsem měla pořádnou husí kůži.

Rychle jsem zamířila k východu. A najednou jsem opět zaslechla ten hlas. Poslední metry k bráně jsem už sprintovala. Snad nemusím říkat, že jsem opět nedokázala spát.

Zabrala jsem až těsně nad ránem. Naštěstí byl pátek, takže jsem se mohla spolehnout na to, že manžel bude ráno doma a postará se o dceru.

Šla jsem za hlasem

V sobotu dopoledne jsem vyrazila na trh. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co jsem zažila v posledních dnech. Ať jsem o tom ale přemýšlela sebevíc, na nic rozumného, co by to vysvětlovalo, jsem nepřišla.

A tak mi to nedalo a cestou z trhu jsem se prošla hřbitovem. Po chvilce jsem opět zaslechla ten dívčí hlásek. Byl hodně slabý, ale dokázala jsem určit směr, odkud zněl. Váhavě jsem za ním šla, až jsem skončila u zanedbaného hrobu, který byl hned u zdi.

Zanedbaný hrob

Nepřekvapilo mě, že za zdí je ulice a náš dům. Slova na hrobě nešla přečíst, musel tam být už hodně dlouho. A zjevně o něj nikdo nepečoval.

Opatrně jsem ho očistila a položila na náhrobní kámen květiny, které jsem plánovala dát doma do vázy. Možná se mi to zdálo, ale zaslechla jsem tiché poděkování. V tu chvíli jsem už neměla strach.

Pokoj dětské duši

Od toho dne se ten hlas v chůvičce už nikdy neozval. Dál jsem chodila na hřbitov s kočárkem a pokaždé jsem se stavila u toho hrobu. Někdy jsem jen tak v duchu promlouvala k té holčičce, jindy jsem jí zapálila svíčku. Doufám, že už konečně našla věčný klid.

Marie T. (52), Žďár na Sázavou