Takový hezký a šikovný chlapec to byl, jen jsme z něj nemohli dostat jediné slovo. Podařilo se to až sousedovic andulce, jen s ní náš Vláďa dokázal hovořit.

Nevím, kde se ty nové nemoci pořád berou. A neminulo to ani naši rodinu. Dceři se narodil syn, Vladimír, bylo to krásné miminko. Ale jak šel čas, najednou jsme zjišťovali, že s ním něco není v pořádku. Žil hodně ve svém světě, vystačil si sám.

Dovedl si hrát celé hodiny, skládat stavebnice, puzzle a to tak rychle, že jsme mu nestíhali kupovat nové. Na to byl šikovný. Také hudbu miloval, už jako tříletý seděl u klavíru a zkoušel hrát.

Dcera ho zavedla k učiteli hry na klavír a toho poprvé napadlo, že je malý Vláďa autista. Posléze si toho všimly i vychovatelky ve školce a poslední kapku tomu dala psycholožka, ke které nás poslali před nástupem do školy.

Ta doporučila odklad. Hlavní důvod byl, že vnuk stále nemluvil. Nedostali jsme z něho jediné slovo.

Pozor na zobák!

Tehdy, náhoda tomu chtěla, nás poprosili sousedé, jestli bychom jim nepohlídali andulku Pepíčka. Že si konečně splní svůj sen a pojedou ke známým do Německa, na několik týdnů. Měli jsme dobré vztahy, tak jsme souhlasili. Vždyť ten ptáček toho moc nepotřebuje.

Jen je upovídaný, varovali nás. „Dávejte si před Pepíčkem pozor na zobák!“ smál se soused, když se s námi loučil. Vnukovi se rozzářily oči, když toho štěbetálka uviděl. Usadil se u klece a vydával různé zvuky, jako by s ptákem komunikoval nějakou cizí řečí.

„Mami, pojď se na něco podívat!“ táhla mě dcera za ruku k pokoji, kde byla klec. Zíraly jsme škvírou ve dveřích. Vláďa si povídal s Pepíčkem. „To není možné,“ vrtěl hlavou i přivolaný zeť, „on umí mluvit, holomek, a před námi mlčí jako hrob schválně!“

Povedlo se

S otevřenou pusou jsme poslouchali, jak Vláďa vypráví andulce o tom, že o víkendu pojedeme na výlet do Třeboně, protože je výlov kaprů. I to „r“ a „ř“ uměl vyslovit! Jenže pak vnuk přišel mezi nás, a bylo to zase jako dřív. Mlčel.

Hned druhý den jsme se běželi radit k psycholožce, která nám kladla na srdce, že se na vnuka musí opatrně. Museli jsme mluvit na Pepíčka, když jsme chtěli od Vládi odpověď, a to ve stylu:

„Pepíčku, co myslíš, že by chtěl Vláďa k obědu?“ Pepíček si mlel svoje, dokud to vnuk nevydržel a odpověděl: „Pepíčku, řekni jim, že si dám pizzu!“ Byly to nervy, ale nakonec se povedlo vnuka rozmluvit.

Dnes je z něj inženýr a kapacita ve svém oboru. Andulku jsme si tehdy nechali. Sousedé s tím souhlasili, když viděli, jak moc nám jejich Pepíček pomohl.

Julie (71), Praha