Asi každá máma sní o tom, jak jednou bude vdávat dceru. Já to plánovala jako velkou událost. Moje dcera ale měla zcela jinou vizi a já jí za to byla nakonec vděčná.

Když se naše nejstarší dcera Klára rozhodla vdát, bylo jí téměř třicet a já byla šťastná, že konečně našla toho pravého. Ihned jsem si představila, jak to bude probíhat.

Viděla jsem kostel, nějakou drahou restauraci, ideálně v Praze, kde by byla nóbl hostina, a sebe, jak si dojetím utírám slzičky do hedvábného kapesníčku a pak nastupuju do limuzíny.

Však jsem taky léta dětem na svatby odkládala peníze, věřila jsem, že do velkého dne je třeba investovat. No jo, ale zatímco já snila o tomhle, Klára s Honzou to viděli trochu jinak.

Měla jsem sto chutí jim do toho hodit vidle, vztekat se, prosit, škemrat, aby bylo po mém, ale nakonec jsem se ovládla. A dobře jsem udělala.

Veselka na statku

Pravda, hned po oznámení, že se budou brát, se o mě pokusily mdloby. Předpokládala jsem, že budeme mít aspoň rok na přípravu, ale ono ne. „Svatba bude v červnu!“ sdělil nám Honza na konci března.

A pak pokračoval s informací, že se odehraje na venkovském statku jeho babičky. Starý statek s velkou zahradou, stodolou, rybníkem a se slavnou lípou byl dějištěm všech velkolepých akcí Honzovy rodiny a brali se tam již jeho prarodiče.

Klára si vysnila obřad venku, pak hostinu ve stodole s dřevěnými stoly a na večer si objednali kapelu a ohňostroj. Všechno už měla domluvené  a zajištěné, jen mně o ničem neřekla!

Zcela mě to zdrtilo, to já chtěla spolu s ní vybírat květiny a šaty, klidně bych i pekla koláčky a chystala výslužku nebo s ní chodila na ochutnávky dortů! A místo toho přišlo tohle.

Ale co jsem mohla dělat? Nic. Takže jsem jen pokyvovala hlavou a snažila se zadržet slzy. Manžel mi později připomínal, že je to jejich svatba, ne moje.

A určitě měl pravdu, stejně mi to bylo pořád líto. Tak jsem aspoň koupila hodně drahý kostýmek sobě, abych byla ta nejkrásnější matka nevěsty.

Bohužel, počasí se plánovat nedá

No a pak to začalo… Týden před svatbou se spustil déšť. Pršelo den, dva, tři. Padaly doslova proudy vody. Vedlejší rybník se zvedl a cesta k statku se změnila v bahnitou řeku. Klára volala každé dvě hodiny: „Mami, co když to nepřestane? Co když se to celé zruší?“

Já jsem ji uklidňovala: „Vydrž, počasí se zklidní.“ Manžel nás uklidňoval: „Kdyžtak přesuneme všechno do stodoly, postavíme tam lavice a bude to jako v kostele.“ I v den svatby ještě ráno lilo.

V deset se nebe protrhlo a vyšlo slunce. Narychlo jsme se snažili zahradu vyzdobit. Lucka naše druhá dcera, nafukovala balónky a zpívala si, a syn Petr nosil židle a krabice s pitím.

Slušelo jim to

Honzova babička seděla na verandě v květované zástěře a komandovala: „Ty růže dejte nalevo, ať to není křivé! A ten koberec do stodoly, ať to tam neklouže!“ Všichni jsme kmitali na její povely, ale nálada byla veselá.

Obřad měl začít ve tři pod lípou, ale ženich stále nikde. Já už se v duchu hroutila. Před třetí Honza dorazil i se svědkem a kamarády. Všichni v oblecích, ale boty už špinavé od bahna. Když má dcera vyšla z chalupy v šatech, tajil se mi dech. Byla ale bosa.

„Nebudu riskovat, že si v tom bahně zlomím na podpatcích nohu!“ řekla. Šla po trávě, my za ní v řadě. Na můj nový kostým cákalo ze všech stran bahno, manžel měl od něj i košili.

Ovce v roli hostů

Kněz už čekal, deštník měl složený pro jistotu vedle sebe. Pak následovala slova o lásce, slzy rodičů a nakonec smích. Když měl říct Honza své ano, ozvalo se za ním hlasité: „BÉÉÉÉÉÉ“.

Ovce! Celé stádo se rozhodlo, že lípa je dnes jejich oblíbené místo. Běžely přímo na nás. Klára se chytila Honzy a začala se smát tak, že jí tekly slzy po tvářích. Kněz zvedl ruce: „Počkejte chvíli, prosím!“ Začali jsme je odhánět.

Já jsem popadla nejbližší deštník a mávala jím jako strašákem na vrabce. Manžel vzal kus veky z cateringového stolu a začal ovce lákat: „Pojďte, holky, pojďte!“ Petr běžel za nimi s rukama nad hlavou a křičel: „Šššš!“ Babička se opřela o zábradlí a volala:

„To jsou moje ovce, nechte je na pokoji! Oni se jen chtějí podívat!“ Po dobrých deseti minutách se stádo nechalo odvést zpátky do ohrady. Hlavně díky té vece a manželovu klidnému hlasu. Všichni se vrátili pod lípu.

Veka vše vyřešila

Byli jsme mokří, špinaví, s bahnem na kalhotách a šatech, ale všichni jsme se chechtali. Kněz si odkašlal: „Takže… Honzo, bereš si Kláru za manželku?“ Honza, celý červený, ale šťastný řekl: „Bereeeem!“ Pak přišlo objetí, polibky a někdo začal tleskat.

Hostina ve stodole byla ještě lepší, než jsem čekala. Stoly plné jídla, kapela hrála jako na Slavících a všichni tančili bosky, protože boty byly plné bahna. V jednu chvíli se Klára ke mně přitočila a zašeptala:

„Mami, díky, že jsi mě nepřemlouvala ke klasické svatbě v kostele.“ A já byla pyšná, že jsem se ovládla. Už se těším, až se bude vdávat další dcera a ženit syn, snad se to taky tak povede.

Dita S. (65), Roudnice nad Labem