Chci se vám svěřit se svojí zradou vůči svému muži. Bylo v tom plno vášně, lží a bolesti a taky pocit viny, který mě pronásleduje dodnes.
Všechno začalo před čtyřiceti lety. Byla jsem třicetiletá matka dvou malých dětí, žena hodného chlapa, který tvrdě pracoval v továrně na tři směny. Žili jsme skromně, ale spořádaně. František byl dobrý člověk.
Pracovitý, věrný, nikdy nezvedl hlas, vždycky mi nosil kytičku z louky, když šel z práce. Jeho láska byla milá a uklidňující, ale bez ohně. Já jsem bohužel toužila po něčem jiném.
Po tom, co jsem četla v levných románech, které jsem si půjčovala v knihovně a schovávala je doma pod matrací. Po muži, který by na mě hleděl, jako bych byla jediná žena na světě.
A pak přijel on
Ten muž, o kterém jsem tajně snila, se jednoho dne zhmotnil. Jmenoval se Karel a byl to nový učitel češtiny a dějepisu na střední škole. Setkali jsme se jedno srpnové odpoledne na trhu, kde jsem prodávala.
Já stála u stánku s rajčaty a okurkami, on vybíral ty nejlepší kousky a najednou se zarazil. Usmál se na mě přes pult a řekl: „Vaše oči jsou jako jarní obloha po dešti.“ Banální věta, dnes bych se jen zasmála a mávla nad tím rukou.
Tehdy mi srdce poskočilo. Nikdo mi nikdy neřekl nic podobného. František mi říkal „holka moje“, to bylo maximum poezie. Jak málo mi tehdy stačilo ke štěstí a hned jsem mu podlehla.
Karel byl okouzlující, fešák, který přijel z Prahy, se zajímal o mě, obyčejnou holku z Moravy, která nemá školy ani peníze. Těšilo mě to, a tak jsem pozvání na schůzku neodmítla.
Začalo to nevinně
Stalo se to, když měl František noční. Karel mě vzal k sobě. Malý učitelský byt, knihy všude, starý gramofon, vůně cigaret a kolínské, na ty vůně tam nikdy nezapomenu. Seděla jsem na pohovce, on mi naléval do hrnku alkohol a pak se dotkl mé ruky. Jen lehce.
A já jsem necítila vinu. Jen touhu, kterou jsem v sobě dusila už léta. Políbili jsme se. Ten polibek byl jako oheň, který spálil všechny mé výčitky. A tím získal mé srdce. Scházeli jsme se, kdykoliv to šlo.
V lese za městem na staré pasece, kde nás nikdo neviděl. V jeho bytě, když měl volno. Dokonce dvakrát nebo třikrát i v naší zahradní chatce, když děti spaly u babičky.
Lhala jsem s lehkostí, která mě děsila: „Jdu k sousedce na čaj.“ „Musím do knihovny vrátit knihu.“ „Pomáhám paní učitelce s tříděním papíru.“ Každá lež mě bolela, ale vzrušení bylo silnější.
Karel mi šeptal, že jsem krásná, že mě miluje, že spolu jednoho dne utečeme do Prahy. Že si najdeme malý byt na Vinohradech a budeme žít naplno. Věřila jsem mu. Byla jsem slepá k tomu, že pro něj jsem jen románek, zpestření v zapadákově.
Nešlo s tím přestat
Jednou jsem u něj zapomněla hedvábný šátek. Když mi ho vrátil, voněl po jeho cigaretách a kolínské. Nosila jsem ho pak v kabelce jako talisman. František ho jednou našel, když mi lovil z kabelky peněženku u pokladny v obchodě. „Co to voní?“ zeptal se tiše.
„Měla ho půjčený Anča,“ zalhala jsem. Viděla jsem, jak se mu v očích mihla pochybnost, ale neřekl nic. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, jak hluboko jsem klesla. Zradila jsem nejen jeho, ale i sebe, své děti, celý náš společný život.
Vrcholem bylo ale těhotenství. Nejdřív jsem se radovala, myslela jsem, že je to znamení. Pak přišly pochybnosti. Karel zbledl, když jsem mu to řekla. „Nemůžu mít dítě,“ zašeptal.
„Musím se vrátit do Prahy. Moje žádost o přeložení už je schválená.“ Odešel o týden později. Bez rozloučení. Jen krátký dopis: „Promiň, bylo to krásné, ale končíme.“
Zůstala jsem sama, jen s výčitkami
Potratila jsem v sedmém týdnu. Doktoři říkali, že to byl stres a únava. František mě držel za ruku v nemocnici a utěšoval mě, aniž by tušil pravdu. Žili jsme dál. Ale já jsem se změnila. Stala jsem se nedůtklivou, podezřívavou, hořkou.
Každý večer, když František usnul, jsem plakala do polštáře. Modlila jsem se za odpuštění, ale nepomáhalo to. Po letech, když František umíral na rakovinu plic, jsem mu chtěla všechno říct.
Seděla jsem u jeho postele, držela ho za ruku a odhodlávala se. Slova mi však uvízla v krku, nešlo to. Zemřel v klidu, s úsměvem, myslel si, že naše láska byla celá ta léta čistá a pevná.
Odpustím si?
Teď, když jsem sama v domě, který jsme spolu s Františkem stavěli, vím, že zrada není jen o něčem fyzickém, o tom samotném aktu touhy. Je hlavně o duši. Zradila jsem nejen muže, ale i svou vlastní čest, svou rodinu, sebe samu.
Přítelkyně, kterým jsem se svěřila, mi říkají: „To se stává, Mariko, nebuď na sebe tak přísná.“ Ale já vím své. Toužila jsem po něčem víc a zničila jsem to nejcennější, co jsem měla. Možná mi aspoň trochu uleví, že jsem to teď všechno napsala.
Marika H. (70), Hodonín
