Možná jsem už kapánek starší dáma, ale paměť mi pořád dobře slouží. Ráda vzpomínám na doby, kdy byly moje děti malé, a vůbec nejraději s nimi po boku.
Žiju v malém domku na okraji vesnice, kde jsem se narodila a kde jsem vychovala i své děti. Rodina se mi časem rozrostla. S mužem jsme měli celkem pět dětí. Tři syny a dvě dcery. Díky nim teď mám spoustu vnoučat a pravnoučat.
Den jako malovaný
Život samozřejmě přinesl radosti i smutky, ale také ty krásné chvíle, které jsou neobyčejné tím, že jsme jednoduše spolu. Rodinné seance, kdy se všichni sejdeme v mém domě, mi dávají sílu a motivaci fungovat dál.
A právě o jedné takové události spojené s rodinnou sešlostí vám chci vyprávět. Byla to oslava mých sedmdesátin. Šlo o den jako každý jiný, ale zároveň to byly chvíle plné lásky, smíchu a vzpomínek.
Sluníčko od rána svítilo do oken kuchyně a já si jako vždy uvařila čaj a sedla si ke stolu, u kterého jsme léta trávili čas s mým milovaným manželem. Odešel před deseti lety, ale jeho přítomnost dodnes cítím. Děti slíbily, že na oslavu přijedou všechny.
Petr z Prahy, Jan z nedaleké farmy, Anna z Brna, Tomáš a Eva z ciziny. Vnoučata a pravnoučata už se prý těšila na babiččiny koláče. Také jsem na oslavu připravovala jídlo celý týden.
Pekla jsem jablečný koláč se skořicí, ten, co mě naučila moje maminka, když mi bylo jen sedm let. Tehdy jsem stála na štokrleti, abych dosáhla na vál, a máma mi říkala:
„Pavlínko, těsto se nesmí hníst moc, jinak bude tuhé jako podešev.“ Obě jsme se tomu potom dlouho smály a já se při té vzpomínce směju ještě dnes. Udělala jsem i guláš dle naší babi, protože ten mají na seznamu oblíbených pokrmů všichni.
Jen Petr nikdy nezapomene zmínit, jak se mu jako malému, dostala paprika do očí a on místo toho, aby si je ode mne nechal umýt, utekl na zahradu a tam brečel, dokud slzy jeho oči nevymyly.
Vyzdobila jsem zahradu
Záležet jsem si nechala i na výzdobě. Dlouhý stůl na zahradě jsem prostřela starým ubrusem s vyšitými květinami, který jsem dostala k svatbě v roce 1972. Kolem poledne se začali sjíždět hosté. Nejdřív Jan s Lenčinou rodinou.
Jeho nejmladší syn, pětiletý Matyáš, vběhl dovnitř a hned se ptal: „Babi, máš ještě ty bonbóny z kredence?“ Smála jsem se. Ty bonbóny jsem tam ukládala od dob, kdy byl ještě malý jeho táta Jan.
Všichni máme svá křídla
Pak přijel Petr. Objala jsem ho a on mi zašeptal: „Mami, pořád voníš stejně jako tehdy, když jsi nás budila do školy, že je to vanilka a mýdlo?“ Markéta přinesla růže a teenageři mi dali knihu o bylinkách a ručně malovaný obrázek našeho starého domu.
Anna přijela vlakem a jako vždy nás zahrnula spoustou historek. Sedla si ke mně a řekla: „Víš, mami, když jsem byla malá a ty jsi mě brala na louku sbírat jetel, vždycky jsem si přála, abych měla křídla. A ty jsi mi říkala, že každý má svá křídla v srdci.“ Objala jsem ji.
Nebylo to určitě zbytečné
Pak dorazili Tomáš a Eva. Tomáš přivezl Sarah, která se pořád učí česky a říká „děkuju“ s americkým přízvukem. Eva přijela sama, ale s taškou plnou čokolády a dárků. Když jsme se všichni sešli u stolu, bylo tam hlučno jako na jarmarku.
Jedli jsme guláš, koláče i saláty, které přichystali mladí. Venku jsme s vnoučaty postavili stan a malá Klára, sedmiletá, sbírala sedmikrásky do vázy. „Babi, měla bys mít korunu, budeš dnes královna,“ říkala a dávala mi je do vlasů. Jen jsem se usmívala.
A pak se začalo vzpomínat. Petr vyprávěl, jak jsem ho jednou našla v koruně jabloně, kde se snažil trhat nezralá jablka, a já ho místo trestu naučila péct štrúdl. Jan se smál a dodal:
„A pamatuješ, mami, jak jsem ti v šesti letech řekl, že si vezmu traktor a pojedu na Měsíc? A ty jsi mi na to vážně odpověděla: ‚Tak si s sebou vezmi aspoň teplé ponožky.‘ “ Došlo i na slzy, když jsme mluvili o tatínkovi.
„Chybí mi, jak nám večer četl pohádky a dělal hlasy zvířat,“ vzpomínala Anna. Objala jsem ji a zašeptala: „On je přece pořád tady, v nás všech.“
Dali jsme jí vše
Tomáš přiznal, že v Americe je někdy osamělý, i když v práci slaví úspěchy. „Když jsem byl malý a spal u tebe v posteli, cítil jsem se v bezpečí. Teď mi to chybí.“
Eva souhlasila: „Pamatuju si, jak jsi nám šila kostýmy na masopust. Já jsem byla čarodějnice a Tomáš medvídek. Celou noc jsi šila a potichounku sis u toho zpívala.“ Malá Klára se ke mně přitiskla a řekla:
„Babi, já taky chci, abys mi jednou šila kostým. A abys mě brala na louku.“ Lukáš, teenager, který normálně mlčí, najednou řekl: „Babi, díky, že jsi nás vždycky nechala padat do trávy a smát se, i když jsme měli špinavé kalhoty.“
Vnoučata poslouchala
Večer jsme zapálili ohníček v zahradě. Seděli jsme kolem, zpívali staré písničky, ty, co jsem děti kdysi učila. Hvězdy svítily a já cítila teplo nejen od ohně, ale i od očí, hlasů, rukou, které mě chytaly za ramena. Uteklo to bohužel jako voda.
Když jsme se loučili, slíbili jsme si svorně, že tyhle společné akce budeme dělat častěji. „Začneme za tebou víc jezdit, už žádné čekání na kulatiny,“ rozhodl Jan a ostatní se přidali. Dojalo mě to. Jsem sice stará a asi i nemoderní, ale mám milující rodinu. A to je nejvíc!
Pavla R. (70), Kladno