Cítila jsem, že je ke mně osud zbytečně nespravedlivý. Myslela jsem, že peníze to spraví, a tak jsem si k nim pomohla. Nečestně a zle.

Marta patřila mezi mé nejlepší přítelkyně, aspoň si to myslela. Znali jsme se z práce, ona byla o dost starší, ale celkem jsme si rozuměly. Toho jsem využila o mnoho let později. To už z ní byla vdova s velkým domem a balíkem peněz, co jí zůstaly po manželovi.

Jak já já záviděla! Měla jsem dluhy po exmanželovi a pocit, že mi celý svět něco dluží. Vážně netuším, kde se ve mně vzalo tolik zloby a vzteku, asi zaúřadovala sebelítost.

Brala jsem to jako křivdu

Když jsem zjistila, že Marta je sama a není na tom zdravotně dobře, nenapadlo mě nic lepšího než se jí vetřít do přízně. Bylo to hnusné a odporné, ale já tehdy věřila, že mám právo vzít si, co mi patří, i když mi to nikdo dobrovolně nedal.

Jí už stejně bylo přes osmdesát a měla nemocné srdce, věděla jsem moc dobře, že společnost by uvítala. A tak jsem se zjištně nabídla. Ráda si se mnou povídala a já si pečlivě promýšlela, jako dávku emocí jí kdy dopřeju.

Lži jsem šila na míru a uměla jsem se vždy trefit do místa, které ji bolelo nejvíc. Plakala mi na rameni, objímala mě, děkovala, že jsem tu pro ni.

Dovedla jsem ji zpracovat

Díky mé „péči“ začala slábnout i psychicky. Zlobilo ji srdce, tlak a ani její nervy nebyly v dobré kondici. Stala jsem se její oporou. Vařila jsem čaj, nosila léky z lékárny, seděla u ní do noci.

Chtěla jsem, aby mi věřila, že jsem jediná, kdo ji má opravdu rád. Jejího synovce Tomáše jsem už z cesty odstranila, namluvila jsem jí, jak ji pomlouvá a směje se jí, a ona na můj popud změnila závěť.

Závěť snadno změnila

Dům i peníze, vše odkázala mně. Unaveně říkala: „Jsi jako dcera, co jsem neměla.“ Já se usmívala taky. V hlavě jsem už počítala, jak se jednou budu mít dobře.

Však jsem si to zasloužila, opravdu jsem u ní byla ve dne v noci, a až na to, že jsem stále jitřila její emoce a připomínala jí, že má jenom mě, jsem vlastně nic špatného neudělala.

Ale chtěla jsem víc

Marta byla bojovnice, před půl rokem ale zemřela. Infarkt. Náhlý. Nikdo se nedivil, vždyť už to byla stará a nemocná dáma. Zařídila jsem pohřeb, kde se objevil i její synovec. Nic neřekl, nic nechtěl. Ani tu závěť později nevyvracel.

A tak jsem dostala všechno. Měla bych být spokojená, radovat se, jak se mi povedlo přijít k bohatství. Vlastně mi to celé vyšlo, ale… To štěstí pořád nepřichází. Jsem sama, nemám se s kým podělit.

S hrůzou si uvědomuju, že za deset nebo dvacet let budu jako Marta hledat pomoc. Budu toužit po společnosti a objeví se někdo podobně krutý, jako jsem já. Karma mě nejspíš dostihne…

Judita R. (60), Břeclav