Líbil se mi bratranec mé kamarádky Zuzany. Prosila jsem ji, ať mi ho představí, což udělala, ale zvolila nevhodnou příležitost.

Zuzana dobře věděla, že se mi líbí její bratranec Eda. Řekla jsem jí to stokrát, anebo spíš tisíckrát. Protože jsem ji pořád otravovala, slíbila, že mi ho představí.

Myslela jsem, že se to odehraje v kavárně, že mi to řekne samozřejmě předem, abych měla čas vše si promyslet, nakulmovat si vlasy a pořádně se namalovat. Za slabé dvě hodinky bych byla připravena, a pak by mohlo dojít k představování. Netušila jsem, jak dalece je Zuzana slabomyslná.

Chmelová brigáda

Nevěřím, že mi to udělala schválně, byla to vždycky hodná holka, ale přemýšlela, řekněme, jinak, než bylo obvyklé.

Ve třeťáku nás nahnali hned na začátku školního roku na chmelovou brigádu, řekli, že si máme obléknout to nejhorší, co doma najdeme, aby si pak rodiče nechodili do školy stěžovat, že jsme si kvůli chmelu zničili drahé oděvy.

Tak jsem se podle toho zařídila. Nebyla jsem sama. Většina spolužáků vypadala stejně hrozně jako já.

Nejhorší načasování

Vzala jsem si tátovu starou kostkovanou košili, slaměný klobouk, který ve sklepě okousaly krysy, a nevzhledné bráchovy tepláky. K tomu rozedrané pracovní rukavice. Vlasy, jimiž jsem se obvykle pyšnila stejně jako ta Zlatovláska, jsem stáhla do culíku.

Když jsem, špinavá, unavená, spálená od slunce v obličeji a zaprášená, seděla na chmelnici nad třetím košem, napůl naplněným šiškami, ozvalo se nade mnou: „Ahoj, přišla jsem ti někoho představit.“ Nevěřícně jsem vzhlédla.

Ale ano, byla to Zuzana s bratrancem Edou po boku. Chtělo se mi začít výt na měsíc jako vlčice za úplňku. Zuzana se bezelstně usmívala: „Tak to je náš Eda.“ Podala jsem mu ruku. Rozpačitě ji stiskl.

Nebylo co říct. Vypadala jsem jako strašidýlko z remízku. Byl to příšerný trapas. „Rád tě… poznávám,“ soukal ze sebe Eda a hned potom zmizel jako duch. „Tak ti pěkně děkuju,“ štěkla jsem na Zuzanu.

Teď vám to sluší ještě víc

Myslela jsem, že naším setkáním na chmelu skončily veškeré moje naděje. To by musel být Eda cvok, kdyby si chtěl uvázat na krk takovou polednici. Ale Zuzana se kála a přivedla mi Edu pod nos ještě jednou, na tancovačce.

„To je ta z chmelu, pamatuješ?“ upozornila. Byla jsem přesvědčena, že mě Eda nepozná. Ale upřímně mě překvapil. „Pamatuju,“ usmál se. „Už na chmelu vám to slušelo, ale teď vám to sluší dokonce ještě víc.“

Tím si mě získal. Po letech jsem vyprávěla dětem, že mě má jejich tatínek opravdu rád, když jsem se mu líbila i coby jezinka polní.

Šárka T. (64), Frýdek-Místek