Nejspíš protože jsem byla starší matka, měla jsem o syna velký strach, který mě mockrát až budil ze spaní. Nespouštěla jsem ho z očí.

Syn byl vymodlené dítě starších rodičů. Bála jsem se o něj až hystericky, v noci jsem se budila hrůzou, zdálo se mi o prázdné postýlce anebo o tom, jak ho kdosi odvádí.

Dívám se za nimi, snažím se křičet, ale nevypravím ze sebe žádný zvuk, snažím se běžet, ale nemohu.

Naštěstí je můj muž kliďas a dobrák, znovu a znovu mě ujišťoval, že o syna je postaráno a že se mu nemůže nic stát. Byla jsem pořád s ním, nedala jsem ho do jeslí a nechtělo se mi ani ho svěřit školce.

Teprve když mu bylo tři a půl roku, šel do školky a já konečně do zaměstnání, protože jsem pochopila, že se malý nemůže držet mých sukní věčně a že potřebuje i kolektiv a najít si v něm své místo.

Přiznám se však, že jsem se v práci v začátcích cítila jako nahý v trní a nemyslela než na to, co asi dělá syn.

Noční můra

Brzy poté k nám přišla návštěva, bratr se švagrovou. Jaro se dostavilo dřív, slunce hřálo, seděli jsme venku na zahradě a královsky se bavili. Bratr vyprávěl, jako už tolikrát, historky z vojny, my ostatní jsme umírali smíchy.

Bylo pozdní odpoledne, Jiříček si hrál pod stolem s naším labradorem, vzájemně se zbožňovali. Byla to pouhá vteřina nepozornosti, na chviličku jsme se zapovídali – a kluk byl pryč.

Teprve tehdy jsem zaznamenala, že návštěva za sebou nezajistila zahradní branku, a tak zůstala pootevřená. Řeka byla blízko. Moje nejhorší obavy se naplnily.

Jiříček byl pryč, nedokázala jsem ho uhlídat, a dál to všechno pokračovalo jako v mých nejhorších nočních můrách.

V posteli

Stmívalo se, do hledání tříletého chlapečka se zapojila celá vesnice plus místní hasiči a policie. Těžko budu popisovat, jak mi bylo.

Dostala jsem nějaké uklidňující léky, asi by bývalo lepší, kdybych si lehla a usnula, ale ani pod vlivem pilulek jsem to nedokázala.

Za ruku s manželem jsem se brodila usínajícím lesem, mokré kapradí mě studilo, kopřivy šlehaly, a do vyčerpání jsem volala synovo jméno. I ostatní volali a mířili kužely baterek všude možně, bez úspěchu.

Pořád jsem musela myslet na řeku, která se valila blízko za naším domem, lhostejná, nemilosrdná, rozvodněná. Vtom někdo zavolal: „Rychle všichni sem!“ Ve světle baterek se nám objevil obraz jako z pohádky.

V malé proláklině pod dubem spalo vyčerpané dítě, zahříval jej věrný labrador, který, když spatřil dav lidí, povstal a vrčel, aby chlapečka chránil.

Nikdy na ten výjev nezapomenu, do smrti ho budu mít před očima. Od toho večera s námi pes spával v posteli, věděla jsem, že po tom touží, a ráda jsem mu to splnila.

Daniela (64), Kroměříž