Vždycky jsem tušila, že můj muž Vilém někoho má. Vedl dvojí život. Setkání se životní sokyní ale nebylo tak dramatické, jak jsme si obě myslely.
S Vilémem, mým druhým mužem, nebyl život lehký, já ale v sobě neměla sílu od něj odejít. Občas na nějakou dobu zmizel a já nikdy nevěděla kam. Tušila jsem, že v jeho životě nejsem jediná žena, ale důkazy jsem dlouho neměla.
Byla jsem šťastná, když byl se mnou, nic jsem mu nevyčítala. Časem mi to bylo jasné, že žije dvojí život, ale nechala jsem to být. Někdy jsem si jen říkala, že bych tu ženskou ráda poznala. V čem je lepší než já? Tak uběhlo dvacet let jako nic.
Pak začalo mého muže trápit zdraví, sváděl to na přepracovanost a k lékaři nešel. Pak se mi doma úplně sesypal. V nemocnici jsme se dozvěděli nemilosrdný verdikt. Rakovina. Manžel se to snažil brát statečně.
Přiznal se
Pobyt v nemocnici ho ale psychicky deptal. „Musím ti něco říct“, oznámil mi, když jsem za ním přišla. „Ten pobyt ve špitále mě ničí, ale převoz domů bych už nedal. Bydlíme moc daleko. Ale… mám přítelkyni. Jiřinu.
Mám s ní poměr už léta, pracuje tady v nemocnici a bydlí nedaleko. Nevadilo by jí, kdybych prožil zbytek svého života u ní. Ale chci mít u sebe i tebe! Vím, že je to pro tebe šok…“ mumlal. Šok to pro mě nebyl, spíš přišla úleva, že se konečně přiznal.
Co jsem mu na to měla říct? Něco mu vyčítat v takové situaci bylo zbytečné. A tak jsem souhlasila. Na návštěvy jsem za ním tedy začala chodit k jeho milence. Neuvěřitelné, co všechno člověk vydrží! Manželovo zdraví se rychle zhoršovalo.
Tak podobné
Zemřel za pár měsíců na celkové selhání organismu. Když umíral, byly jsme u něj obě. A pak, když ho odvezli, jsme spolu seděly u zapálené svíčky a lahve vína. Měla v manželově životě své místo a milovala ho. Jako já.
Když jsme si povídaly, zjistily jsme, že jsme si v mnohém podobné. Obě jsme měly z předešlého manželství dítě, dceru, zatímco Vilém neměl žádného potomka. Možná byl neplodný. Kdoví?
Když se oběma našim dcerám krátce po Vilémově smrti narodili synové, říkaly jsme si, že jsme jako dvojčata. Spojené osudem. Nastěhovala jsem se dokonce do bytu vedle Jiřiny, abychom si byly co nejlbíž.
Jana (68), Opava
