Myslela jsem, že je naše manželství bezchybné. Jenže krize nás nakonec neminula. Když můj muž chytil druhou mízu, musela jsem rychle zasáhnout.

S Tondou jsme se potkali v tanečních. Nikdy nezapomenu, jak mi při mazurce přišlápl šaty a vzápětí ukopl podpatek. Jako omluvu mě pozval do nedaleké hospody na limonádu…

No a od té doby už jsme tančili jen spolu. Když jsme se brali, byly moje střevíčky, které naše sblížení vlastně zapříčinily, vystaveny v sále, kde se tančilo.

Velké štěstí

Svatebčané k nim pokládali svatební dary. „Tohle manželství bude veselé, tady nuda nehrozí!“ prorokovali všichni, i prateta Josefka, která snad nikdy nikomu neřekla nic dobrého.

Od naší svatby, která byla vážně nádherná, uteklo hodně let, ze mě se stala lehce oplácaná matka tří dětí a z manžela prošedivělý muž s brýlemi, pleší a pivním mozolem. Naše manželství ubíhalo v příjemném poklidu a trochu nudně.

K žádným dramatům nikdy nedošlo, pokud jsme se poškorpili, rychle se všechno zase vrátilo do starých dobrých kolejí. Naše děti nám dělaly radost, synové chodili na učiliště a stali se z nich automechanici. Dcera to dotáhla až k maturitě. Vše nám vycházelo.

Nečekala jsem, že by nás potkalo nějaké nepříjemné překvapení. Když jsem poslouchala známé, kamarádky a kolegyně, které řešily problémové děti, manželovu nevěru, nebo dokonce rozvod, říkala jsem si, jaké jsem měla štěstí. Nic takového mě nepotkalo.

Tady něco nehraje

Pak ovšem nastalo období, kdy se můj muž začal o sebe najednou nějak víc starat. Cvičil, koupil si novou, pěknou košili, v koupelně jsem objevila pánský parfém, který jsem u něj dosud neviděla.

Když jsem si ho vyhledala na internetu, zhrozila jsem se, jak byl drahý. Pak si koupil ještě nové sako a k němu kalhoty. To už mi začalo být podezřelé. Když chlap odhodí své oblíbené staré, rozdrbané džíny, je za tím vždycky ženská!

Ten den jsem si vzala volno a číhala v cukrárně před jeho prací. Odešel o hodinu dříve, než mu končila směna. Zamířil do vedlejší ulice. Vyběhla jsem a spěchala za ním, abych zjistila, kam jde. Zmizel v činžovním domě. Naštěstí nebyla zima, čekala jsem trpělivě, až se zase vynoří.

Scéna u šéfa

Moje tušení bylo správné, doprovázela ho žena. Evidentně o hodně mladší. Díky kamarádkám, kterých mám hodně, jsem si rychle zjistila, co je ta ženská zač. Paní Jiřinka z osobního oddělení jedné firmy. Hned jsem měla plán.

Oblékla jsem se jako důchodkyně, nasadila si brýle po babičce a chopila se berlí. Funěla jsem v té firmě do schodů jako těžká astmatička, až jsem se dosoukala k nejvyššímu šéfovi. Ne nadarmo jsem chodila několik let v mládí mezi ochotníky.

Brečela jsem tam na rameni šéfovi, že mě manžel opouští kvůli paní Jiřince z osobního oddělení. Moc se o něj bojím, protože je starý a nemocný. Šéfa i jeho postarší sekretářku jsem měla na své straně.

„Jen se nebojte, paní,“ utěšoval mě nejvyšší, „však mi si to tady s Jiřinkou vyříkáme.“ Když jsem se belhala k výtahu, kráčela Jiřinka na kobereček. Pomohlo to. Manžel seděl doma pár dní jako zmoklý pes, a pak se zase začal chovat jako dřív!

Radka (63), Ostrava