Na nadpřirozené věci a mocnosti jsem coby moderní žena nikdy nevěřila. Po letech už mám na tyto věci jiný názor. Něco mezi nebem a zemí možná existuje, tím jsem si jistá.
Na pouti jsme si kdysi dávno nechaly s kamarádkou hádat z ruky od cikánky. Nechtěla jsem, měla jsem z toho hrůzu, ale kámoška se mi vysmála, že prý jsem přecitlivělá a všeho se moc bojím. Pak jsem toho litovala.
Předpověděla mi nemoc, ale nechtěla mi říci, zda ji překonám. Říkala, že prý až mi bude padesát, těžce onemocním. Zlobila jsem se na kamarádku, že mě ukecala, i na sebe, že jsem se nechala přemluvit k takové bláhovosti.
„Snad bys tomu nevěřila,“ smála se mi kamarádka. „Hele, já to dělám takhle. Předpovědím věřím, jenom když jsou optimistické. A těm špatným prostě nevěřím.“ Rozhodla jsem se udělat to také tak. Ostatně byla jsem mladá, mávla jsem nad tím rukou, padesátiny byly vzdálené.
Sudičky
Na chmurnou předpověď jsem zapomněla. Sudičky však nezapomněly. Jen několik týdnů po padesátých narozeninách jsem se u lékaře dověděla Jobovu zvěst. Byla jsem čerstvě rozvedená, syn studoval v zahraničí, na celou tu hrůzu jsem byla sama.
Nevěděla jsem kudy kam, už jsem se pomalu smiřovala s děsivou skutečností. Ta dávná věštba mi vytanula na mysli. Takže cikánka měla pravdu. Pamatovala jsem si, že neprozradila, jak dopadnu. To mi říct odmítla. V té době jsem se cítila beznadějně sama.
Nebylo komu se svěřit. Z nějakého podivného popudu jsem se rozjela na pouť, kde mi cikánka pověděla skličující ortel, konala se stále. Bylo to ve vesnici, kam jsem jezdívala za babičkou, která mě jako malou na pouť každý rok vodila.
A tak jsem si začala v duchu povídat se zesnulou babičkou. Chodila jsem kolem kolotočů a houpaček a hledala tu cikánku, samozřejmě marně. Byla čertvíkde, možná už ani nebyla na tomto světě.
Vrátit čas
Chodila jsem po pouti a vzpomínala. Tady mi babička kupovala bonbony jménem fialky, tady prstýnek s červeným, modrým nebo žlutým kamínkem, tady pendrek. Dodnes nevím, co mě k tomu vedlo, ale koupila jsem si přesně to, co jsem kdysi dostávala od babičky.
Prstýnek z kočičího zlata, fialové bonbony a hořkosladký pendrek. Navlékla jsem si prstýnek na prst, střídavě cucala fialky, žvýkala pendrek a vzpomínala na dětství, na poutě a na babičku.
Taky na cikánku, která mi neřekla, jak to dopadne, zapřísahala se, že je to tajné. Dopadlo to dobře, veškeré zlo jsem za babiččiny pomoci překonala. Stačilo vrátit čas, usilovně vzpomínat a připomenout si chuť fialových bonbonů. Ten prstýnek z kočičího zlata raději nesundávám.
Irena (62), Jihlava