Stačila chvíle nepozornosti a můj malý vnouček se vypravil do parku ke kašně. Kdyby se mi nezjevila kouzelná bytost, doběhla bych pozdě.
Ten náš domek, co jej manžel před pár lety podědil po svých rodičích, se nachází v klidné ulici malého města na jižní Moravě, z jedné strany máme výhled do údolí, na straně druhé nevelký parčík.
Rádi tam chodíme na procházky. Po nejnutnějších úpravách, kterých nebylo mnoho, jsme si hned první léto, co jsme se v domku natrvalo zabydleli, vzali k sobě dvouletého vnoučka Matýska.
Dcera byla ráda, protože se jí zrovna narodilo druhé dítě, a my ji tak v mateřských starostech hodně ulevili.
Byl plný energie
Abychom vnukovi pobyt u nás zpestřili a nezničil nás svou nekonečnou energií, koupili jsme trampolínu se sítí, aby se mu nic nestalo. Matýsek dokázal skákat na trampolíně celé hodiny. Jednou ale, bylo to už pozdě večer, nevěděl, kdy se skákáním skončit.
Nemohla jsem ho dostat domů, tak jsem si řekla, že ho nechám ještě hodinku, alespoň pak bude v noci dobře spát. Sedla jsem si na zahradě a kochala se přírodou. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, nejspíš jsem byla hodně unavená, zadřímla jsem…
Najednou pryč
Náhoda byla zlomyslná a mohla mít fatální následky. Matýsek slezl z trampolíny, a když viděl, že spím, vydal se k brance. Bohužel se mu ji podařilo otevřít, tak pokračoval v chůzi ke krásné, velké kašně, která byla osvětlená.
Lákala ho zdaleka. Asi si chtěl ve vodě znovu prohlédnout rybičky, na které jsme den předtím spolu koukali.
V parku nikdo nebyl, aby mu v cestě zabránil, byla už skoro tma a i ti, co pravidelně venčí své psíky, už byli doma, stejně jako můj manžel, který seděl v obýváku u televize. Náš Mates tak došel až ke kašně.
A já jsem mezitím ve spánku ucítila chladnou ruku na rameni, jak se mě kdosi dotýká. Pak jsem ve snu viděla nad sebou ve vzduchu bílou, průsvitnou bytost. Pohrozila mi prstem a rozlétla se do parku ke kašně.
Otevřela jsem s úlekem oči. Vyskočila jsem, jako když mě bodnou šídlem. „Matýsku!“ křičela jsem. Trampolína byla prázdná.
V poslední chvíli
Viděla jsem otevřenou branku a vyrazila k ní jako šílená. Bylo mi jasné, kdo ji otevřel a za sebou nezavřel. Na dálku jsem viděla, že na okraji kašny balancuje malá postava. Matýsek! Vypadalo to, že každou chvíli spadne do vody.
Kdybych se neprobrala, utopil by se. Ke kašně jsem dorazila v posledním okamžiku, viděla jsem, jak Mates padá do vody, a to mě vybičovalo k nadlidskému sportovnímu výkonu. Hrábla jsem po vnukovi, když už byl pod vodou, a táhla ho ven.
Kuckal sice, ale byl při vědomí. Tiskla jsem ho mokrého k sobě a děkovala andělovi, který bděl nad tím malým dítětem. Vzpomněla jsem si na obrázek mé babičky, jenž mívala nad postelí v ložnici.
Byly na něm dvě malé děti nad propastí, a nad nimi stál krásný anděl a chránil je svýma rukama. „Děkuji ti, anděli!“ zvolala jsem do nebes a měla v tu chvíli pocit, že vidím vysoko nad sebou mlžný oblak.
S vnukem jsem pak běžela domů, aby nenastydl. Od té doby v našem kostele zapaluji svíčku i za tu velkou andělskou pomoc, díky níž se nic zlého ten večer nestalo. A přitom scházelo tak málo!
Daniela (67), jižní Morava