Možná si někdo vzpomene na to vlakové neštěstí, které mělo tolik obětí. Tehdy jsem se mu řítil vstříc. V poslední chvíli mě zachránila krásná dívka, která vzápětí zmizela v mlze.
Vlak stál ve stanici Hradec Králové, i když už měl být deset minut pryč. Dobíhal jsem ho na poslední chvíli. Na peroně se mi skoro podlomila kolena. Hlavou mi ale v tu chvíli prolétla osvobozující myšlenka, že nebudu muset čekat na další vlak.
Naskočil jsem na schůdky vagonu a ocitl se rázem v hřejivé náruči tepla a sucha. Venku padala mlha. Připadalo mi, že na nádraží není živé duše, všechno jako by dřímalo, i když bylo krátce po páté večer. Uvnitř vagonu bylo poloprázdno. Usedl jsem na nejbližší volné místo.
Křehká jako víla
Naproti mě seděla dívka. Choulila se v koutě u okna. Měla na tváři laskavý úsměv. Byla oblečena do šatů, které se naprosto nehodily do sychravého listopadového počasí.
Jako by přijela z nějaké exotické letní destinace, a ještě si nestihla všimnout, že tady v Čechách je chladno a sychravo. Ale ještě něco mě na ní upoutalo.
Její obličej mi připadal v umělém osvětlení vagonu takřka průsvitný, jako by přede mnou seděl nějaký přízrak. Velké oči hleděly ven z okna na opuštěné nástupiště.
Světlehnědé vlasy, které umocňovaly dojem křehkosti, měla vyčesané dozadu a stažené gumičkou do ohonu. Celé její zjevení působilo jako stéblo trávy ve vichřici. Díval jsem se na ni, a nemohl odtrhnout oči. Bylo v ní něco nadpozemského, řekl bych.
Vlak se dal do pohybu směrem na Pardubice. „Venku je hrozné počasí!“ prohodil jsem. Přikývla a hleděla dál z okna. Venku se míhaly sloupy s osvětlením. Vlak pospíchal, aby dohnal zpoždění. Následovaly stanice Opatovice nad Labem a Čeperka. Blížila se zastávka Stéblová…
Rychle ven!
Dívka najednou zneklidněla. Připadalo mi, že se víc a víc chvěje. V ruce žmoulala kapesník, který každou chvíli přikládala k nosu. Stéblová! Vstala a pokusila se otevřít okno.
Její tělo se prohnulo jako luk a celé se zavěsilo za držadlo. Musel jsem jí pomoci. Okno sjelo do poloviny a vpustilo dovnitř mrazivý proud vzduchu. Náhle dívka uchopila moji ruku a vlekla mě mezi sedadly až na konec vagonu.
Otevřela dveře a táhla mě ven. „Vystupuji až v Pardubicích!“ bránil jsem se, ale neubránil. Vytáhla mě z vlaku ven a kdosi za námi zabouchl dveře. Vlak se dal do pohybu.
Najednou rána
Zůstal jsem naprosto zmatený stát na nástupišti. Než jsem se rozkoukal, dívka byla pryč. Jako by se rozplynula v mlze, která mě obklopovala.
Byl večer 14. listopadu roku 1960. V blízkosti Stéblové směrem na Pardubice k sobě směřovaly dva vlaky na stejné koleji! Od Pardubic se blížil motorák. Za chvíli jsem uslyšel nepředstavitelnou ránu a v dáli spatřil plameny.
Tehdy při vlakovém neštěstí zemřelo 118 lidí a 110 jich bylo zraněno…Mě zachránila dívka, která mě donutila vystoupit z vlaku. A pak zmizela jako přízrak.
Josef (80), Pardubice
