Zůstala jsem sama, a když se hledal předseda SVJ, nechala jsem se k této nevděčné funkci přemluvit. To jsem netušila, jak línou spolupracovnici vyfasuju.
Celý život se snažím dělat věci pořádně. Pěkně od podlahy jsem vzala i péči o náš jedenáctiposchoďový panelák.
Vypadala nadějně
Vše šlo celkem hladce do chvíle, kdy se místopředsedkyní výboru stala Klára z devátého. Bylo jí pětatřicet, rozložitá, s umělými vlasy i nehty, exotickým vzhledem. Na výroční schůzi vstala a prohlásila:
„Přihlašuju se do výboru!“ Protože to nikdo nechtěl dělat, všichni ji schválili. Myslela jsem, že mladá krev nám se vším pomůže.
Sliby všechny nadchla
První schůze výboru byla o týden později, jen čtyři nájemníci: já, Markéta, pan Novák z prvního a paní Svobodová ze čtvrtého. Přinesla jsem složku s plánem oprav na celý rok: výtah, střecha, vchodové dveře.
Poprosila jsem Markétu, ať tedy obstará nabídky na výtah, že ho musíme urychleně dát do kupy. „Jasně, hned zítra to mám!“ řekla nadšeně. Pan Novák se usmál: „Konečně někdo dynamický.“ Všechno jsme si rozdělili a já odcházela s pocitem, že to bude dobré. Jenže ani druhý den, ani za týden jsem od Kláry nabídky neobdržela.
Začalo se to zadrhávat
Další schůze v březnu už byla jiná. Klára přišla o půl hodiny později, v ruce kafe a telefon. „Promiňte, měla jsem hovor s klientem,“ omluvila se a hned začala něco hledat v mobilu. Když jsem se zeptala na ty nabídky, mávla rukou:
„Ještě to dolaďuju, mám super kontakt, bude to levnější než ty vaše staré firmy.“ Vysvětlovala jsem jí, že musíme mít tři nabídky podle zákona, že to není o kamarádech.
Ona jen přikyvovala: „Jo jo, chápu,“ ale oči měla v mobilu. Schůze se protáhla, protože jsme museli opakovat všechno dvakrát, aby to pochopila, a nakonec jsme nic nového neschválili.
V dubnu to bylo ještě horší
Klára na schůzi vůbec nepřišla. Poslala sms: „Mám migrénu, promiňte.“ My tři jsme seděli a řešili, co dál. Já volala firmám sama, ale lidé na domě už reptali, že „nová místopředsedkyně slibovala zázraky, a nic“.
Na květnovou schůzi přišla, ale místo omluvy začala: „Podívejte, ty vaše postupy jsou zastaralé. Proč nemáme aplikaci na hlášení závad? Nebo online hlasování?“ Paní Svobodová se snažila vysvětlit, že na to nemáme peníze ani techniku, ale ona jen protočila oči: „To je výmluva.“
Nejhorší schůze byla ta poslední mimořádná, kterou jsem svolala po incidentu s výtahem. Atmosféra byla napjatá. Vyzvala jsem Kláru: „Slíbila jsi nabídky na výtah před čtyřmi měsíci. Nic není.“
Tohle se vážně okecat nedá!
Ona se tvářila uraženě: „Já podnikám a mám dceru, nestíhám!“ Druhý den rezignovala oficiálně e-mailem. Asi si nepředstavovala, že bude muset také pracovat a plnit nějaké závazky.
Nakonec jsem zjistila, že nejvíc řečí měla u popelnic před barákem, kam s dalšími, jí podobnými sousedkami chodila po večerech kouřit. A že na mně nenechala nit suchou, to vám asi nemusím vykládat!
Ale jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Naučila jsem se jednu věc: nejvíc problematické nejsou ty, co kouří u popelnic a jenom drbou, ale ty, co slibují a jsou líné cokoliv pořádného udělat.
Pavla K. (61), Přerov
