Sedím po pracovní době ve ztichlé knihovně. Právě zde jsem kdysi potkala svého osudového muže a otce svého jediného, byť nenarozeného, dítěte.
V knihovně pracuji už od školy. Je to jedno z těch míst, kde ticho není jen vítané, ale i povinné. A já ho miluju. V tichu není třeba nic vysvětlovat ani se přetvařovat.
Vybrala jsem si dobrovolně samotu
I když vyjít někdy s některými návštěvníky také není snadné. S dětmi vycházím celkem dobře. Jsou to děti, hlučné, tiché, roztěkané, nafoukané a někdy pěkně zvědavé. Ale to mi nevadí. Vadí mi někteří dospělí.
Hlavně ti, kteří si myslí, že jim patří svět, zatímco doma sedí osaměle a nemají ani komu zavolat. Ti se na knihovnice obzvlášť rádi vytahují. Já jsem taky sama, ale je to samota, kterou jsem si vybrala. Nikdo mě už nezraní a nezradí.
Ukradl mi srdce
To jsem už jednou prožila, a díky, nikdy víc. Již krátce po nástupu do svého prvního zaměstnání jsem v knihovně začala pravidelně potkávat jednoho muže. Byl vysoký, upravený a měl hezký úsměv. Často tam přicházel se svojí malou dcerkou.
Nejdřív jsme si jen zdvořile přáli dobrý den, občas prohodili něco o počasí. Pak jsme začali mluvit o knihách, o dětech, o životě. Naše rozhovory byly čím dál delší a osobnější. Už ani nevím, kdy mě pozval na kávu.
Neřešila jsem tehdy, zda je ženatý, nebo rozvedený. Vše bylo obyčejné, moc příjemné a já tak moc mladá. Jako kdyby mi někdo napustil do vany horkou vodu a zašeptal: „Zasloužíš si to.“ Všechno se ale mezi námi vyvíjelo pomalu, jako jemná melodie.
Přátelství přerostlo v lásku, z mé strany
Časem mi vysvětlil, že je rozvedený, i když dceru má často, že exmanželka bydlí blízko a dcera je vždy u toho, u koho chce být. Nijak jsem nepátrala po tom, zda mluví pravdu. Bylo mi to totiž ještě v té chvíli fuk.
Ani mě nenapadlo, že bych třeba mohla nějaké ženě ubližovat. Chodili jsme spolu do kina, někdy na procházku do parku. Byl jiný než muži, které jsem znala předtím. Ptal se mě na názor, naslouchal, neskákal mi do řeči.
Jednou večer jsme seděli v malé kavárně poblíž práce, když mě pohladil po ruce. „Nejsi pro mě jen známá z knihovny,“ pronesl vážně. Vzala jsem ho za ruku a usmála se.
Od toho dne jsme se vídali častěji. Procházky se změnily ve společné večeře a v milování. Někdy jsme spolu strávili noc. Nevyznával mi lásku, ale přesto jsem cítila, že mě má rád.
Zjistila jsem, že jsem těhotná
Jedno ráno jsem prostě věděla, že je něco jinak. Udělala jsem si test v koupelně svého malého bytu a, když jsem uviděla výsledek, dlouho jsem jen tiše seděla. Bylo mi dvaatřicet. Věděla jsem, že matkou být můžu. Ale nevěděla jsem, jestli jsem na to připravená.
A netušila jsem, jak na to zareaguje můj milý. Sama jsem ale na dítě zůstat nechtěla. Řekla jsem mu to o týden později, když jsme se vraceli z nedělní procházky. Zastavila jsem se na lávce přes řeku a vážně jsem se na něj podívala.
„Jsem těhotná,“ pronesla jsem tiše. Chvíli mlčel, pak ke mně přistoupil blíž a pevně mě objal. „To může být nový začátek pro nás oba,“ zašeptal. „Neboj se. Budu s tebou.“
Snila jsem hloupý sen
V tu chvíli jsem si připadala jako v pohádce. Radost mi vydržela měsíc. Pak přišly drobnosti, neodpověděl na zprávu, nezavolal, i když mi to slíbil. Vymlouval se na práci, únavu, stres. Jednoho dne jsem ho pozvala k sobě. Uvařila jsem večeři, zapálila svíčky.
Čekala jsem na něj hodinu, dvě. Nakonec zavolal, ale mluvil potichu. Šeptem mi řekl, že nepřijede, že mu do toho něco vlezlo. Nedokázal odpovědět přímo a jenom mlžil, že má blbé období.
Patřil stále jiné ženě
Když jsme se další den setkali, věděla jsem, že se něco změnilo. „Co se děje?“ uhodila jsem na něj. „Moje manželka se dozvěděla, že čekáš dítě,“ řekl tiše. Ztuhla jsem.
„Takže ty nejsi rozvedený?“ zeptala jsem se hloupě a dočkala se jen pomalého zakroucení hlavou. Nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit. Takhle přece nekončí ty romantické příběhy, ve kterých se dva lidé drží za ruce a společně sní o nových začátcích.
Nechápala jsem, jak se tohle vůbec mohlo stát, a v podstatě jsem tomu ani nedokázala uvěřit. Ještě nějakou dobu jsem mu proto psala. Ale nic se nezměnilo.
Byly dny, kdy jsem si představovala, že se vrátí a řekne, že si všechno promyslel a chce být jenom se mnou. A pak přišly noci, kdy se mi zdálo, že stojím před jeho domem a dívám se, jak objímá jinou. Obojí bolelo stejně.
Najednou jsem už neviděla ani špetku naděje, že by se něco mohlo změnit. Tehdy jsem se rozhodla a okamžitě podstoupila potrat. Dítě bez otce nechci. Bylo to mé rozhodnutí a mé výhradní právo! Od té doby jsou mým životem jen knihy, knihovna a její návštěvníci. Je to tak bezpečnější!
Miluše R. (59), Znojmo