S kamarádkou jsme se těšily na celodenní výlet. Ale po pár kilometrech jsme se ztratily uprostřed lesa…

Stalo se to už před mnoha lety, ale pamatuji si to moc dobře. Jako kdyby se to stalo včera. Byly jsme tehdy s kamarádkou na celodenním výletě a najednou jsme došly na rozcestí, ze kterého vedly dvě cesty.

Jedna byla kratší, a tu jsme po krátké úvaze také nakonec zvolily. To jsme ale neměly dělat. Zjistily jsme totiž, že někdy se zkratka na cestě nevyplatí.

Ve velkém nebezpečí

Zabloudily jsme a dostaly jsme se do velkého nebezpečí. Potkaly jsme totiž bytost, která to s námi nemyslela dobře. Tajemný muž nás vedl kolem rozpálené skály nejspíš do samotného pekla…

Vytoužený odpočinek

Přihodilo se mi to před nějakými jedenácti lety. Jezdívala jsem tehdy za jednou kamarádkou na chatu na západ Čech. Byla to moje bývalá kolegyně a na tom odlehlém místě jsem se vždy báječně zrelaxovala po náročných pracovních týdnech.

Kamarádka se jmenovala Irena a byla rozvedená, na rozdíl ode mě. Já jsem měla manžela, který hodně jezdil na ryby a nijak nežárlil, takže jsem si dvakrát třikrát do roka mohla dovolit pobyt na chatě u Ireny.

Celodenní výlet

Jednoho jarního dne jsme se vydaly na obvyklou procházku, tentokrát o něco delší. Chata ležela trochu dál od nevelké osady a byla obklopena hustými lesy. Rozhodly jsme se s Irenou pro celodenní túru.

Do batohu jsme si vzaly pití a svačinu a vydaly jsme se odvážně směrem, kam jsme předtím moc nechodily.

Došly jsme ke křižovatce

Nejprve to vypadalo na pohodovou procházku, protože lesní stezka byla celkem přehledná a schůdná. Pak jsme ale došly na křižovatku cest. Jedna z nich vypadala jako zkratka a pro tu jsme se po kratší diskusi rozhodly.

Neměly jsme ponětí, kde jsme

V žertu jsem navrhovala, abychom si značily zpáteční cestu jako Jeníček a Mařenka ve známé pohádce. Netušila jsem, že si na to po chvíli vzpomenu už bez legrace. Stalo se nám totiž to, že jsme zabloudily. Najednou jsme vůbec netušily, kde jsme.

Kolem nás se rozkládal jen černý les. Obloha se navíc zatáhla, takže okolí působilo opravdu strašidelně. Měly jsme sice pro strach uděláno, ale přesto se nás začala zmocňovat nejistota. Náš orientační smysl, jindy tak spolehlivý, najednou přestal fungovat.

Ozval se mužský hlas

Při pokusu vrátit se nazpět jsme se s Irenou ocitly v malé rokli, kde byla skoro úplná tma, přestože bylo teprve krátce po poledni. Ať jsme se pak s kamarádkou vydaly na jakoukoliv stranu, cesta nás zavedla ke skále nebo neprůchodnému křoví.

Vypadalo to, že jsme úplně v pasti. Už jsme začínaly propadat panice, když v tom okamžiku se nedaleko nás ozval drsný mužský hlas.

Myslely jsme si, že je to myslivec

Naší první reakcí bylo leknutí. Otočily jsme se ve směru, odkud hlas promlouval. Spatřily jsme černovlasého kudrnatého muže v lesnické uniformě.

Oddechly jsme si, protože jsme se domnívaly, že jde o místního myslivce, který nám pomůže a vyvede nás na správnou cestu.

Skála byla horká jako oheň

Dotyčný muž nám skutečně ukázal, abychom ho následovaly. Samozřejmě jsme s Irenou ochotně šly, ale po pár minutách se nás začaly zmocňovat pochybnosti. Irena vyjádřila šeptem obavy, aby se z muže nevyklubal nějaký násilník.

Vycházela z toho, že se myslivec tvářil dost divně a v očích mu zvláštně blýskalo. Muž nás mlčky přivedl až k úzké cestičce mezi skalami, kudy se skoro nedalo projít. Ačkoliv sem nedopadalo skoro žádné denní světlo, připadalo mi, že je tu nezvykle horko. Když se pak Irena dotkla skály, vykřikla, protože se spálila.

Unikly jsme jen o vlásek

Lesník pokračoval onou úzkou cestou, ale my jsme se s Irenou rozhodly, že se vrátíme zpátky. Muž na nás z té průrvy ve skalách ještě zavolal, ale když viděl, že utíkáme, jen se nepříjemně nahlas zasmál – takovým ďábelským smíchem – a pak pokračoval dál.

Doběhly jsme s Irenou zpátky do oné rokle, kde jsme se vydýchaly. Po několika dalších pokusech se nám konečně podařilo najít správnou cestu. Irena pak přiznala, že se v duchu modlila a přitom držela v ruce malý křížek.

To nás možná zachránilo, protože obě jsme byly přesvědčeny, že ten tajemný „zachránce“ byl ve skutečnosti nějaký vyslanec pekla. Uvědomila jsem si, že v jeho tmavých kadeřích se možná skrývaly i malé rohy.

Chatu raději prodala

Tentokrát jsem od Ireny odjela předčasně, protože ten zážitek mnou opravdu otřásl a zbytek dovolené by rozhodně odpočinkový nebyl. Už nikdy jsem se na chatu nevrátila.

Irena, kterou všechno poznamenalo ještě více, ji totiž prodala a od té doby se scházíme jen při občasných běžných návštěvách. Vždy přitom vzpomínáme na to, jakou hrůzu jsme si tehdy prožily a jak vše mohlo skončit!

Květa N. (55), Domažlice